Kimberly Lilian Potterová 1. Kapitola
I. Začátek
Dívala jsem se na svého staršího bratra, jak se houpe na houpačce a stékají mu slzy po tvářích. Své brýle, které mu držela pohromadě pouze izolepa, držel v ruce. Přišla jsem k němu, pohladil mě po vlasech a smutně se pousmál.
„Nestalo se ti nic?“ zeptal se mě, v očích měl strach a starost. Člověk by ho podle jeho chování typnul na víc, než mu bylo. Bylo mu teprve šest, já byla o rok mladší, ale díky situaci, ve které jsme se ocitli, jsem si připadala mnohem starší.
„Nic mi není, bráško,“ odpověděla jsem mu. „Měli bychom už jít, nebo nás zase potrestají.“
Bráška přikývnul a seskočil z houpačky, na svůj věk byl strašně vyhublý. Skoro vůbec nejedl, dostávali jsme strašně malé dávky jídla a on mi většinou ještě půlku svého dal se slovy, že jsem mladší a potřebuji toho tedy víc. Ale byl také hodně velký oproti mně, vzal mě do náruče a nesl nás tam, kde jsme bydleli. Tomu se nadalo říkat domov.
Šel rychle a ani nebyl zadýchaný, byl zvyklý mě nosit na dlouhé vzdálenosti. Sice jsem mu v tom skoro vždy odporovala, ale stejně jsem neměla proti němu šanci.
Došli jsme k domu, kde nás zase čekalo jen peklo. Bráška opatrně otevřel dveře a hned se na nás vyřítil náš strýc. Bráška mě položil na zem a stoupnul si přede mě.
„Kde jste, vy budižničemové?“ zakřičel na nás. „Ihned běžte udělat nám večeři!“
Přikývli jsme a šli do prostorné kuchyně. Vzala jsem z ledničky vajíčka a rozklepla je do skleničky, abych je mohla umíchat. Bráška mezitím našel pánev a začal chystat další ingredience na omeletu. Podala jsem mu vajíčka a on připravil zbytek. Odnosila jsem jídlo na stůl a za to jsme od tety dostali dohromady jednu malou omeletku, která navíc byla trochu připálená.
„Vezmi si to dneska ty, nemám hlad,“ řekla jsem bráškovi a podala mu talíř s omeletkou.
„Ale-“ chtěl namítnout, ale já ho přerušila: „Vždycky mi to dáváš ty, najez se jednou.“
„Děkuji ti, sestřičko moje malá,“ zašeptal a pustil se s chutí do jídla. Přikývla jsem a pustila se do nádobí, které po příbuzných zbylo. Domyla jsem nádobí a šla se umýt. Jako pyžamo jsem měla bratrovo tričko, které měl po našem bratranci, takže mi bylo jako šaty.
Umyla jsem se a sešla jsem po schodech do vlhkého sklepa, který nám sloužil jako pokoj. Byla tam jen dvě rozvrzaná polní lůžka, několik poliček a jedno staré světlo. Lehla jsem si na lůžko a přikryla se starou dekou. Přitulila jsem se ke starému plyšákovi, kterého jsem dostala od naší sousedky, když mi byly dva roky. Byl po jejích dcerách, ale byla jsem ráda, že mám alespoň tuhle hračku.
Můj bráška přišel o chvilku později, lehnul si ke mně do postele a společně jsme usnuli.
*****
Probral mě nějaký hluk nahoře, můj bratr se také probral. Slyšela jsem, jak někdo tiše našlapuje směrem ke dveřím od našeho sklepa. Bráška mě k sobě přitisknul a držel u sebe.
„Neboj se, nic se nám nestane,“ zašeptal mi tiše, protože jsem se klepala strachy. Nějaký neznámý muž sešel do sklepa a posvítil si na nás baterkou.
„Tady jsou další dva haranti,“ zakřičel ten muž.
„Tak je vem nahoru,“ ozvala se odpověď od dalšího muže, neznámý přišel k nám a strhnul z nás přikrývku. Vytrhnul mě z bráškovy náruče, vzal za límec stejně jako mého brášku a táhnul nás nahoru. Dovedl nás do obývacího pokoje, kde byli i naši příbuzní.
Ten neznámý muž nás hodil na zem, bráška se hned postavil a vzal mě k sobě. Držel mě u sebe, cítila jsem, že se také bojí jako já, ale nechtěl přede mnou dát svůj strach najevo.
„Kde jsou ty cennosti?“ zeptal se ten neznámý muž a namířil na strýce, který rozklepanou rukou ukázal na obraz, za kterým se skrýval trezor. Muž odhodil obraz, který se rozbil o zem asi půl metru od nás. Bráška mě k sobě ještě víc přitisknul.
„Otevři ho,“ rozkázal muž strýci, který zavrtěl hlavou. Muž vzal našeho bratrance a přiložil mu zbraň ke spánku.
„Nebudu to opakovat,“ zavrčel ten muž, strýc rozklepaně došel k trezoru a otevřel ho.
„Už je nepotřebujeme, zabij je,“ řekl ten druhý muž, který stál u strýce a tety. Ten, který držel našeho bratrance, stisknul spoušť zbraně a bratranec hned padnul mrtvý k zemi.
„Ne!“ vykřikla teta a vrhla se na muže, který na ni zamířil a stisknul spoušť i podruhé. Teta také padla mrtvá k zemi, strýc se podíval na svou ženu a syna a pak na nás. V jeho pohledu bylo něco, co jsem ještě nikdy neviděla.
Muž stisknul spoušť i potřetí a strýc padl ke své ženě také mrtvý.
„A teď, vy dva,“ zamířil muž na nás. Bráška mě k sobě přitisknul a díval se na toho muže. Nechtěla jsem ještě zemřít, bylo mi tenkrát jen pět, ale poznala jsem od tohoto světa pouze krutost.
„Sbohem,“ řekl krutě ten muž a vystřelil. Zavřela jsem oči a přála si, aby nás něco ochránilo, abychom já i můj bráška byli na živu a hlavně spolu.
Čekala jsem na kulku, která se ale neblížila, otevřela jsem oči a uviděla, že jsme uvnitř nějaké modré polokoule, která nás chránila. Muži stříleli do té polokoule, ale nic skrz ni neproniklo.
Dvě z kulek, které se odrazily od polokoule, se strefily do mužů, kteří padli mrtví k zemi. Polokoule okamžitě zmizela, bráška mě pořád držel u sebe a rozhlížel se, jestli tu není ještě někdo.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě, přikývla jsem a bráška si oddechnul.
Najednou jsem uslyšela další šramot, přišel k nám muž s nějakým klackem, ze kterého šlo světlo jako z baterky.
„Ty malá, jsi čarodějka,“ řekl mi a sklonil se k nám, namířil klacek na nás a pořádně si nás prohlížel.
„Jak se jmenujete?“ zeptal se nás a dál si nás prohlížel. Najednou mi tím klackem přejel po čele a odhrnul mi vlasy z čela, na kterém jsem měla jizvu ve tvaru blesku.
„No, já čekám,“ řekl. „Jak se jmenujete?“
„Já jsem Harry Potter a tohle je má malá sestra Kimberly Potterová,“ odpověděl mu můj bráška tiše a pevně mě k sobě tisknul. Muž se usmál, nebyl to žádny milý úsměv, ale vypočítavý. Zvednul ten klacek a také mému bratrovi odhrnul ofinu, pod kterou skrýval jizvu stejnou, jako jsem měla já.
„Výborně, spěte, vy moji malí pokladi,“ zašeptal. „Mlodby na vás.“
*****
Probrala jsem se v nějakém pokoji, nevěděla jsem, kde to jsem, ale můj bráška tu byl se mnou, takže to bylo pro mě podstatné.
Bráška se probudil a rozhlédnul se po pokoji, neměl brýle, takže skoro nic neviděl.
„Kde to jsme?“ zeptal se mě.
„Já nevím,“ odpověděla jsem mu, zvedla se a zkusila otevřít dveře, které ovšem byly zamčené. Harry vstal, vzal mě do náruče a odnesl zpátky na postel. Posadil se mnou a hladil mě po vlasech. Chtělo se mi brečet, strašně jsem se bála, kam jsme se to dostali.
Najednou se otevřely dveře a do nich vešel nějaký opálený muž. Harry mě k sobě přitisknul, měl o mě zase strach.
„Nemusíte se mě bát,“ zašeptal tiše, podívala jsem se na něj. V rukou měl brýle mého bratra, kterému je nandal.
„Jmenuji se Ezio, Ezio Auditore,“ řekl nám, „a jsem čaroděj jako vy dva.“
„Ale čarodějové neexistují, jsou jenom v pohádkách,“ namítl Harry.
„Ne?“ podivil se. „A co ten štít, který vás zachránil před těmi muži? To byla přece tvá práce, Kimberly.“
„Budu vám něco vyprávět, ano?“ zeptal se nás, Harry přikývnul a muž spustil příběh o našich rodičích a nakonec se nás zeptal: „Vím, že vám vaše rodiče nevynahradím, ale nechcete, abych byl váš otec?“
„A můžeme ti říkat tati?“ zeptal se Harry, poprvé za tu dobu zněl jako dítě.
„Samozřejmě, synku,“ usmál se Ezio a objal nás. Tím začal náš nový život s Eziem.