VII. Další kousky skládačky (N-R1)
„Měla bys jít už spát,“ řekl jsem jí a vydal se do svého pokoje. Alice šla za mnou, zavřela za sebou dveře na balkon a posadila se na mou postel.
„Můžu mít na tebe jednu prosbu?“ zeptala se mě Alice po chvilce. Jen jsem kývnul, aby pokračovala, a posadil se do svého křesla.
„Má rodina by chtěla za mnou přijet,“ řekla mi.
„Kdy?“ zeptal jsem se.
„Tento týden, možná ještě dnes. Jsou tady v Anglii,“ odpověděla mi. Podíval jsem se na kalendář a povzdechnul si.
„Zítra je úplněk, Alice,“ řekl jsem jí tiše. „A sama víš, jak to tady o úplňku vypadá.“
„Všichni se zlijete pod obraz,“ zasmála se. „To se nechceš před nimi ztrapnit?“
„O tohle mi nejde,“ zavrtěl jsem hlavou. „My se každý úplněk opíjíme z jediného důvodu. Raději budu zlitý pod obraz, než abych někoho zabil.“
„Jak to myslíš?“ přešel ji úsměv.
„O úplňku se nejvíce projevuje naše temná stránka,“ vysvětlil jsem jí. „Nemysli si, že i Nedotknutelní nemají své tmavé stránky.“
„Jak moc to může být zlé?“ zeptala se mě.
„Raději to ani nechtěj vědět,“ zašeptal jsem.
„Řekni mi to,“ řekla mi tiše.
„O prvním úplňku jsem zmasakroval sám celou vesničku o sto lidech,“ zadíval jsem se jí do očí.
„A teď?“ dívala se mi se strachem do očí.
„Teď jsem jenom příšerně opilý,“ pousmál jsem se. „První úplňky jsme se pravidelně přivazovali do sklepení a jeskyní všude možně po světě. Pomáhalo to, pak jsem byl jednou v baru a zlil jsem se tam. Sice jsem také zabíjel, ale ne už tak.
Pak jsem náhodou našel jeden kámen, který nám pomáhá naši temnou stránku zvládat. Už nezabíjíme, ale jsme občas hodně agresivní. Proto se každý úplněk radši zlijeme.“
„Jaký kámen?“ nechápala.
„Vita Lapidem,“ ukázal jsem jí svůj prsten. „V překladu Kámen života, drží naši temnou stránku na uzdě.
Můj předek ho objevil a já trochu vylepšil. On si ho musel dávat do těla, já vynaleznul Diamantium, které vede sílu Kamene.“
„Já slyšela, že jsi občas i upírem,“ řekla mi.
„Mohu se stát i upírem,“ přikývnul jsem. „Stačí vyměnit prsten s Kamenem života za prsten s Kamenem Smrti. Tenhle kámen jsem našel já.“
„A tvá strava, když jsi upírem?“ zeptala se mě.
„Většinou zvířecí krev, ale musím aspoň jednou za měsíc vypít i trochu lidské krve,“ řekl jsem jí. „Jinak hodně slábnu a pak se také přestávám ovládat.“
„Musíš zabíjet?“ podívala se mi do očí.
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Mám dobré sebeovládání, většinou mi stačí tak půl litru krve, většinou chodíme na diskotéky. Tam se napijeme a vymažeme lidem paměť. My totiž umíme ovládnout svůj jed, když nechceme, nejsme jedovatí.“
„Kolikrát jsi vlastně zemřel?“ zajímala se Alice.
„Myslíš jako opravdu, nebo musím počítat i za dobu své Nedotknutelnosti?“ zeptal jsem se skepticky.
„No myslela jsem obojí, ale když vidim, jak se tváříš, tak radši jen opravdu,“ zasmála se.
„Dvakrát,“ řekl jsem. „Jednou jako upír, poté jsem se vrátil, jako zvláštní druh upíra a pak jsi to sama viděla.“
„Jak ses lišil od normálního upíra?“ nechápala.
„Mohl jsem se libovolně přenášet z místa na místo, smrt mě poznamenala, mám podobnou ochranu jako tvá sestra Bella, ale silnější. Pokud chci, nikdo mě necítí ani dary na mě nepůsobí,“ vysvětlil jsem jí. „A ty také nevidíš mou budoucnost, jako bych opravdu byl mrtvý. Navíc jsem měl lidskou barvu očí a mohli jsme i plakat. A nepozřeli jsme lidskou krev, vždycky jsme ji vyzvraceli.“
„A kdo z tvé rodiny byl takovým upírem?“ ptala se zvědavě.
„Jen já, mamka a Jane,“ pokrčil jsem rameny.
„Já si už asi opravdu půjdu lehnout,“ zvedla se k odchodu.
„Alice?“ zavolal jsem, když zavírala dveře od svého pokoje, otočila se na mě. „Myslela jsi to vážně předtím?“
„Ano,“ přikývla a zavřela dveře.