Nedotknutelní (SPL) - 5. Příběh Rodu Smrti
„Jak často používáš prsten Lidskosti?“ zeptala se mě po chvilce ticha.
„Skoro furt,“ odpověděl jsem jí, „je to pro nás tak lepší, lépe splyneš s davem, když jsi člověk. Můžeš jíst, pít, máš své potřeby, nemusíš se přetvařovat, jako když jsi upír.“
„Tak proč ho nemáš teď?“ podívala se na mě. „Nebo doma ho nenosíš?“
„Spíš ho nesundávám,“ pokrčil jsem rameny. „Pak je pro mě problém se zase stát upírem, když jsem jím ani vlastně nechtěl být.“
„Tak buď člověkem, mně to nevadí,“ řekla mi, pousmál jsem se a odešel do kuchyně, abych si mohl přendat prsteny. Sundal jsem si svůj prsten s Kamenem Smrti a nandal si svůj s Kamenem Života, na který jsem ještě umístil iluzní kouzlo, aby vypadal jako prsten s Kamenem Lidskosti.
Vzal jsem si ještě sklenku skotské a vydal se zpět do obývacího pokoje. Posadil jsem se zpět do křesla a podíval se na Alici, která si prohlížela mou lidskou formu.
„Máš stejné oči jako Hope a Ryan,“ řekla mi po chvilce.
„Všichni z naší rodiny je mají, podle nich nás poznáš,“ řekl jsem jí s úsměvem.
„Já viděla takové u upírky jménem Lilian Fallová,“ podotkla, já potlačil v sobě trhnutí, když zmínila jméno mé nevlastní matky, o které jsem s nikým moc nemluvil, ale používal její příjmení.
„Je to prý bývalá Paní Smrti, proto je má smaragdové,“ pokračovala.
„Je jiným druhem upíra,“ pokrčil jsem rameny lhostejně.
„Co o ní víš?“ zeptala se mě zaujatě.
„Je to matka Jane,“ řekl jsem částečnou pravdu.
„Tvé matky?“ podivila se.
„Biologické matky,“ opravil jsem jí, „ale v podstatě ano.“
„Takže ona je tvá babička?“ ptala se mě dál.
„Ano, ale Jane a John se s ní nevídají, nesnáší se prý,“ odpověděl jsem.
„A ty ji také nemáš v lásce,“ konstatovala pouze.
„Nepoznal jsem své prarodiče, když mě ve třech adoptovali,“ podíval jsem se na ni a řekl pouze malinkatou část pravdy. Nemohl jsem jí říct, že Fallovi jsou ti moji adoptivní rodiče, kteří mě zachránili a zároveň opustili.
„Jak to myslíš, že je jiným druhem upíra?“ změnila trochu téma od mých rodinných poměrů.
„Jednou zemřela, smrt ji poznamenala, což něco na nich zanechá,“ vysvětlil jsem jí. „Jsou prostě druhem upíra, který má více lidskosti. Mají lidskou barvu očí, mohou plakat, přemisťovat se z místa na místo a nepůsobí na ně psychické dary upírů, pokud oni sami nechtějí. Navíc nemohou strávit lidskou krev, jejich tělo pozře pouze zvířecí krev.“
„To se dá vstát z mrtvých?“ vykulila na mě oči.
„Víš něco o vzniku Rodu Smrti?“ zeptal jsem se jí, zavrtěla hlavou. Já se nadechnul a začal vyprávět historii svého vlastního rodu: „Datuje se to vlastě ještě několik tisíciletí dozadu, jistá čarodějka čekala dvojčata, syny, abych byl přesnější. Sama byla nejmocnější čarodějkou všech dob tenkrát a hrozilo jí obrovské nebezpečí. Velice se obávala o své syny a v den porodu k ní přišla samotná Smrt. Sama Smrt byla unavená svou existencí a nabídla té čarodějce, jestli by ona nechtěla být na jejím místě, výměnou za to slíbila jejím synům nesmrtelnost, pokud by se jim něco někdy stalo.
Čarodějka to přijala a při porodu zemřela. Avšak vrátila se jako první Paní Smrti, vychovávala své syny, ale když bylo jejím synům dvacet let, zemřeli oba a vrátili se jako nesmrtelní.
Jenže něco se zvrtlo, Altair, její prvorozený syn, se vrátil jako úplně první upír, a její druhorozený, Darim, jako první Vyvrženec. Tehdy se dozvěděla, že Darim holdoval temné magii, byl krvelačný a toužil po moci a přeměnou na nesmrtelného se to v něm umocnilo.
A Altair, protože on vždy ctil přírodu, žil v dobrotě, se stal upírem s čistou myslí, i když musel pít lidskou krev, lidskost si ponechal, ale Darim ne.
Jejich matka to neunesla a spáchala sebevraždu a tím spustila celý koloběh Paní Smrti. Přenesla svou moc na svou vnučku, která se stala další Paní Smrti a tak se to nese do teď.
Avšak dcera Altaira nebyla tak mocná jako její babička a nedokázala unést celou moc Smrti, nedokázala udržet tíhu druhé strany a stalo se to, že se její moc rozdělila. Větší část vlétla do jejího otce, který se stal Princem Smrti a získal tím zpátky i část magie, o kterou přišel, když se přeměnil na upíra. Získal kontrolu na čtyřmi živly.
A po tisíci letech to už bylo na Altaira moc a vzal se moci, která se vlila do jeho vzdáleného potomka, který zrovna zemřel jako upír. Byla mu dána možnost vrátit se znovu na mezi živé jako druhý Princ Smrti. On se vrátil, dostal moc oživovat jako Paní Smrti, která má svou vlastní armádu zvanou Děti Smrti, tak Princ Smrti tohle mohl také, navíc byl mocnější než Paní Smrti, měl moc nad jedním živlem.
Paní Smrti má cyklus takový, že když umře budoucí Paní Smrti, stane se jí a přemění buď rovnou na ten zvláštní druh upíra, nebo zemře jako upírka a stane se zvláštním druhem.
U Prince Smrti to je jinak, je jedno, jak dlouho bude žít, vždy po tisíci letech se narodí nové dítě s mocí jednoho živlu a poté se stane Princem Smrti, dokud se koloběh neuzavře.“
„Jaký koloběh máš na mysli?“ nechápala Alice.
„Koloběh živlů, jsou čtyři, vzduch, voda, země a oheň, už byli čtyři Princové Smrti a nynější Princ Smrti je poslední. Altair nejdříve byl Princem Smrti a poté když se tento titul přenesl na jeho potomka, dostal titul Král Smrti kvůli tomu, že byl prvním, kdo byl Princem Smrti,“ vysvětlil jsem jí.
„Takže jestli jsem to správně pochopila, jsi potomkem prvního upíra, což z tebe dělá vlastně královského upíra,“ konstatovala Alice.
„I tak by se to dalo říct, ale nechlubím se tim nikde,“ přikývnul jsem.
„Ale proč nevládnete sami, proč s Volturiovými?“ zeptala se mě nechápavě Alice, jen jsem pokrčil rameny. Já se nemísil do záležitostí upířího světa, měl jsem toho dost mezi Nedotknutelnými, ještě abych se montoval někam jinam.
„To se mě neptej, já jsem normální upír, navíc nechtěné dítě, mně se Jane s Johnem nesvěřují,“ řekl jsem lhostejně.