Nedotknutelní (SPL) - 16. Sblížení
Společně jsme se najedli a poté jsme se já, Ryan, Hope a Alice vydali na louku v zahradách, kde jsme trávili čas jako rodina. Louka byla poblíž jezírka, kde byl Ryan ve svém živlu, protože ovládal vodu. Hrozně rád pořádal z vody divadélko pro Hope, která to milovala.
Posadil jsem se na trávu a opřel o kmen za sebou, Alice se posadila vedle mě a sledovala Ryana, jak vytváří různé tvary z vody a nechává je kroužit ve vzduchu okolo Hope, která se je snažila zachytit. Alice si opřela hlavu o mé rameno a já cítil, jak se uvolnila.
„Co uděláš se svými rodiči?“ zeptala se mě po chvíli.
„Nevím, Alice,“ pokrčil jsem rameny. „Na jednu stranu je nenávidím za to, co mi udělali, ale na druhou je miluji a chci jim odpustit, aby mohli vidět vyrůstat svá vnoučata. Jsem z toho strašně zmatený a bojím se, že udělám chybu.“
„Nenávistí nic nevyřešíš a to sám víš,“ řekla mi tiše.
„Já vím, ale ta bolest ve mně stále je,“ povzdechnul jsem si.
„Neříkám, že jim máš padnout hned do náruče, ale mohl by sis vyslechnout jejich verzi, třeba pak jim budeš schopen odpustit,“ navrhla. „Nebo se přesvědčíš o tom, že je ve svém životě nepotřebuješ, a bude to jako doteď.“
Cítil jsem, jak mě během svého proslovu vzala za ruku a začala si hrát s mým prstenem s Kamenem Života. Poté, co domluvila, jí sklouznul do rukou. Omluvně se na mě usmála a nandala mi ho zpět. Já zůstal na ni jen zírat, ale hned jsem se probral.
„Děje se něco?“ podívala se na mě zmateně.
„Ne, nic,“ zavrtěl jsem hlavou, ale ve mně se vařily emoce, strachu a také lásky, kterou jsem v sobě už nějakou dobu potlačoval.
Alice se vrátila do pozice, kdy měla opřenou hlavu o mé rameno a znovu sledovala děti, jak blbnou spolu.
„Víš, že jsem ani nedoufala, že někdy budu mít rodinu,“ řekla mi tiše Alice po chvíli.
„Proč ne?“ zeptal jsem se.
„Nemůžu mít děti, potratila jsem jednou a přišla o velký kus sliznice v děloze,“ odpověděla mi. „Táta říkal, že by byl zázrak, kdybych otěhotněla a to dítě donosila.“
„Já se zas strašně bál stát otcem,“ přiznal jsem. „Toma a Lizz jsem vychovával jen do dvou let, poté mě přeměnili. Ryana mám od jeho necelých šesti let a Hope je první dítě, které vlastně vychovávám.“
„Ale jsi výborný otec, Ryan tě miluje, a podle toho, co jsem slyšela ve Volteře, tak tvé starší děti k tobě také vzhlížejí,“ ujistila mě.
„Já jsem rád, že tě Hope bere jako svou matku, děsil jsem se toho, kdy se začne ptát na svou mámu a já ji budu muset říct, že její matka je mrtvá,“ povzdechnul jsem si.
„Řekneš jí někdy pravdu o její mámě?“ zeptala se mě.
„Nechci jí nic tajit, až bude čas, vysvětlím jí, že její pravá maminka je v nebi, ale poslala jí jinou maminku, která se o ni stará a miluje ji,“ odpověděl jsem jí.
„To jsi řekl moc hezky,“ pousmála se na mě, zadíval jsem se jí do očí a najednou z ní ucítil lásku, kterou se také snažila potlačit. Dívali jsme se tomu druhému do očí, poté jsem jen ucítil, jak se naše rty otřely o sebe, a já ztratil poslední zbytky svého ovládání. Políbil jsem ji úplně, cítil jsem, jak se mé rty vpíjejí do jejích, a ona se ani nebránila, spíše naopak.
„Tata,“ uslyšel jsem Hope, rychle jsem se odtáhnul od Alice a podíval na Hope, která seděla na vodním křesílku a vznášela se. Ryan se na nás potutleně díval, ale nic neříkal. Bylo mi hned jasné, že náš polibek zaregistroval.
„Lituješ toho?“ zeptala se mě Alice.
„Spíš lituji toho vyrušení,“ odpověděl jsem jí tiše, ona se jen
zasmála a položila mi hlavu na rameno.