Nedotknutelní (SPL) - 17. Hádka
Uplynul další měsíc od mého sblížení s Alicí, náš vztah se dostal na další stupeň. Už jsem si konečně přiznal, že Alici miluji, a cítil jsem, že ona miluje mě i mé děti, což pro mne bylo nejdůležitější.
Rodičům jsem se obloukem vyhýbal, i když mě několikrát vyhledali, aby si se mnou mohli promluvit, vždy se šikovně ke mně nachomýtnul Ryan či Alice nebo Adrian a vysvobodili mě.
„Jaspere, takhle to dál nejde,“ přišel za mnou jeden den otec, když jsem zrovna vařil a byl jsem v kuchyni sám.
„Co nejde?“ otočil jsem se na něj a uviděl ho, jak stojí ve dveřích i s matkou.
„Nemůžeš se nám pořád vyhýbat, jsme tvoji rodiče,“ řekl mi.
„Nejste, přestali jste jimi být v okamžiku, kdy jste mě odhodili k Johnovi a Jane,“ řekl jsem pevně.
„Neměli jsme na výběr,“ řekla tiše matka.
„Jak jste neměli na výběr, vždy je možnost,“ odseknul jsem.
„Altair nám vyhrožoval, že pokud tě neopustíme, zabije tě,“ odporoval mi otec. „Udělali jsme to pro tvé dobro.“
„Pro mé dobro?“ povytáhnul jsem obočí a položil nůž, kterým jsem zrovna krájel. „Víš, jakým peklem jsem si po svém návratu prošel? Málem si ze mě udělali otroka, kdybych nenarukoval.“
„On si najal Rumuny, aby tě zabili, když ti bylo patnáct, dva roky jsme se tě snažili chránit,“ zašeptala matka.
„No to se vám moc nepovedlo, vzhledem k tomu, že mě Stefan přeměnil v upíra, nebýt Ashley jsem mrtvý,“ zavrčel jsem. „Stefan mě připravil o rodinu.“
„Mysleli jsme si, že je pro tebe návrat k Whitlockovým to nejlepší,“ přiznal otec. „Vždyť ty sám jsi opustil své dvouleté děti.“
„Já neměl na výběr!“ zakřičel jsem na něj. „Já si na ně nepamatoval, celý můj lidský život se mi vymazal přeměnou. A když jsem si na ně konečně vzpomněl, tak jsem se naučil ovládat a vrátil jsem se. Vrátil jsem se i za cenu toho, že jsem znovu šel k Whitlockovým.“
„Jo a nás jsi nechal v přesvědčení, že jsi zemřel,“ vyčetl mi otec.
„Nevíš o mě nic, Doriene,“ zavrčel jsem znovu. „Nevíš, čím vším jsem si prošel. Spáchal jsem sebevraždu, než abych se stal Zavrženým. Našel jsem svou první lásku, jak pomalu umírala a nedokázal jsem ji přivést zpět. Zemřela mi v náruči a prosila mě, abych se postaral o jejího syna.“
„Ale teď máš rodinu, ne?“ zeptal se mě.
„Ano, mám, ale stálo mě to hodně úsilí,“ přikývnul jsem. „Alice se kvůli mně možná bude muset vzdát rodiny, pokud budeme chtít v budoucnu zůstat spolu. Po Ryanovi jde jeho děda a prastrýc, mému národu každou chvíli hrozí válka. Kvůli tomu já nesmím říct svým starším dětem, co je jejich otec opravdu zač, a dát jim naději, že i ony mohou mít normální rodinu. Má dcera i syn žijí každý den v nebezpečí, pokud jsou mimo svůj domov, takže nejvíce času tráví zavření a nemohou nikam.
Jo to je opravdu život, který jsem si pro svou rodinu přál. Tak mi tu nevyčítej nic, Doriene.“
„A víš, jak jsme se cítili, když jsme si mysleli, že jsi zemřel?“ zeptal se mě Dorien. „Tvou matku to málem zabilo, skoro se utrápila k smrti, když jsme zjistili, že jsi v té nemocnici zemřel. Ty nevíš, jaké je to ztratit dítě.“
„Myslíš?“ povytáhnul jsem obočí. „Já přes půl století myslel, že mou rodinu zabili, poté jsem je našel ve Volteře a to jen díky tomu, že jsem byl tak temný, že jsem své vlastní děti málem zabil. Takže mi dej pokoj!“
Poslední větu jsem zakřičel, cítil jsem, jak se ve mně zvedá telekinetická síla, vypustil jsem ji zcela automaticky. Způsobilo to, že Dorien odletěl přes celou chodbu a zastavil se o zeď.
„Co se tu děje?“ přiběhla Alice, když viděla Doriena, jak se zvedá. Ihned přešla ke mně, chytila mě za obličej a přitáhla k sobě. Už dvakrát zažila, že jsem se přestal ovládat, takže ji nepřekvapilo, že mé vlasy ztmavly a oči úplně zčernaly.
„Uklidni se, Ohnivče,“ zašeptala a opřela si mé čelo o své. Zavřel jsem oči a snažil se uklidnit, ale dnes to pro mne bylo obzvláště těžké, protože dnes byl úplněk, což byla doba, kdy naše temná stránka byla nejsilnější.
„Alice, vezmi ho pryč,“ přišla Alison i s Dannym, Alice přikývla a řekla mi tiše: „Přenes nás pryč.“
Přenesl jsem nás na místo, kde jsem nejčastěji řešil své záchvaty. Bylo to na Antarktidě u Záhadného kráteru, který jsem vytvořil právě já, když jsem se neovládal. Alice mě pustila a poodešla ode mě.
„Dostaň to ze sebe,“ řekla mi tiše, podíval jsem se do jejích očí a ona jen přikývla. Zhluboka jsem se nadechnul a sešel doprostřed kráteru. Nashromáždil jsem v sobě všechnu temnotu a vypustil ji v podobě ničivé telekinetické síly. Cítil jsem, jak jsem se vznesl pomocí telekinetické síly do vzduchu.
Po chvilce jsem se snesl znovu na zem a padnul na kolena, byl jsem vyčerpaný. Alice ke mně sešla, posadila se na kolena vedle mě a stáhla si mě k sobě. Položil jsem jí hlavu do klína a zavřel oči.
„Už je dobře,“ zašeptala a probírala se mi vlasy.
„Už hodně dlouho se mi nestalo, abych se takhle přestával ovládat,“ řekl jsem po chvíli.
„Je toho na tebe hodně,“ řekla mi. „Stále řešíš rodiče, do toho ještě začal Altair vystrkovat růžky a s Adrianem také něco chystáte. A hlavně to všechno dusíš v sobě.“
„Nejsem zvyklý, aby se někdo zajímal o to, jak se cítím,“ přiznal jsem.
„Tak si zvykni, jsem tvá žena a slíbila jsem, že s tebou budu v dobrém i ve zlém,“ zopakovala mi slib, který jsem tenkrát nebral vážně, protože jsme se dobrovolně nevzali.
„Co bych bez tebe dělal?“ zeptal jsem se a zadíval se jí do očí. „Miluji tě, víš to?“
„Já tebe také,“ přiznala a políbila mě něžně.