Povídkový blog

„To není dobré, nikdo neví, jak je zabít,“ řekl otec, který se k nám připojil. Carlisle začal s mým otcem debatovat, jak ten problém vyřešit. Bella jen držela Renesmé, jako by si snažila užít poslední okamžiky s ní.

„Bože, můžete chvíli mlčet,“ řekl jsem, otec se na mě s Carlislem jen podívali a dál debatovali.

„To nemá cenu, ty dva nic nezastaví v té debatě, dokud něco nevymyslí,“ řekla mi tiše Alice, která se objevila vedle mě.

„Tak je umlčím sám,“ pokrčil jsem rameny, zvednul jsem ruku a sevřel ji v pěst. Vypustil jsem magii a tím je umlčel. Když nemohli mluvit, oba se podívali šokovaně na mě.

„Máš nějaký plán?“ zeptala se mě Alice.

„Když jsem zemřel v té nemocnici, zemřel jsem s tím virem v sobě a mé tělo se s tím popralo,“ vysvětlil jsem jí s úsměvem.

„Jsi imunní,“ konstatoval Edward.

„Nejen to, jako ten, kdo ten vir měl v sobě, má krev zmutovala a vytvořila si protilátky, o které se mohu podělit,“ přikývnul jsem. Vytáhnul jsem z lednice ampulky se svou krví, které jsme tu měli pro jistotu v zásobě.

„Prosím tě můžeš je zas nechat mluvit, jinak mi z nich praskne hlava,“ řekl mi tiše Edward, abych ho slyšel jen já. Zasmál jsem se a mávnul rukou, abych zrušil kouzlo, které jsem před chvilkou použil.

Edward i Renesmé vypili mou krev a já viděl, jak se jim jejich zranění hojí. Vítězně jsem se otočil na svého otce a Carlisla, poté jsem kývnul na Edwarda a odešel z ordinace.

Vyběhnul jsem do druhého patra a uviděl, jak v hale sedí Ryan s Hope, Esmé a Rosalií a hrají si společně.

„Jak jsou na tom Edward s Renesmé, budeme se s nimi muset rozloučit?“ zeptala se mě bolestně Esmé, když jsem se k nim posadil.

„Jsou v pořádku,“ ujistil jsem ji. „Jestli chcete, běžte o dvě patra níž do přízemí, jsou tam.“

Esmé se hned zvedla a už byla pryč. Za to Rosalie zůstala a dál si hrála s Ryanem a Hope.

„Hope, ukážeme tetě Rose, co umíme?“ zeptal se Ryan Hope, která jen nadšeně zatleskala. Rosalie se narovnala a sledovala mého syna, jak vytváří světelnou kouli mezi svýma rukama. Poté ji vznesl přímo doprostřed mezi mě, Rosalii a Hope, která zvedla ručku a pomocí magie tu kouli rozbila. Z té koule se v okamžiku rozletěli motýli, kteří poletovali chvilku okolo nás, než se zablikáním zmizeli.

„Závidím vám, Danieli,“ přiznala Rosalie. „Máte to, za co já bych dala nevím co.“

„Není co závidět, Rosalie, mé děti vyrůstají ve světě, ve kterém hrozí každý den válka, takový život já pro ně nechci,“ řekl jsem jí a přitáhnul si Hope k sobě na klín.

„Danieli, mohu s vámi mluvit?“ uslyšel jsem Carlisla za sebou.

„Jistě,“ přikývnul jsem, položil Hope zpět na zem a pokynul mu, aby šel se mnou do pokoje.

„Uslyší nás tady?“ zeptal se mě, mávnul jsem rukou a dal okolo svého pokoje kouzlo proti odposlechu.

„Teď už ne,“ řekl jsem. „Carlisle, omlouvám se za to, jak jsem vás umlčel dole, ale udělal jsem to kvůli vaší vnučce, kterou jste velice děsili. Nenechali jste mne mluvit, i když jsem jim chtěl říct, že budou v pořádku, a vše jim vysvětlit.“

„Chápu vás, zabral jsem do rozhovoru s vaším otcem,“ pousmál se. Nad oslovením Doriena jsem se ušklíbnul, Carlisle si toho všimnul, ale nic neříkal.

„Co jste potřeboval?“ zeptal jsem se ho a posadil se.

„Váš otec mi řekl, že tu žijí pod vaší ochranou, ale také mi vysvětlil, jaká to má omezení, a s mou rodinou jsme se shodli, že se nechceme skrývat,“ řekl mi. „Je nějaká možnost, jak se vrátit do našeho starého života, aniž bychom ohrozili váš druh?“

„Můžeme vám smazat paměť, nebudete si pamatovat mé tajemství, ale já už se nevrátím, protože podle mých zdrojů měl být spáchán i útok na mě i mou rodinu, takže musím zmizet z povrchu zemského,“ vysvětlil jsem mu. „Mně osobně to nevadí, nemusím aspoň předstírat, že jsem upír, ale znovu musím opustit své děti. A to mě dovádí k otázce, co Alice? Co s ní bude? Je to vaše dcera a má žena, kterou velice miluji.“

„Rozhodnutí nechám na ní,“ povzdechnul si. „S vámi získala to, po čem toužila už dlouho, svou vlastní rodinu.“

„Bolet ji bude, ať se rozhodne jakkoli,“ podíval jsem se na svého tchána, který souhlasně přikývnul. Náhle nás vyrušil zaklepání, mávnul jsem rukou, zrušil kouzlo a vyzval dotyčného, aby vešel dovnitř. Byla to Alice, která se tvářila velice vážně.

„Tati, prosím nechal bys mě s mým manželem o samotě?“ zeptala se Alice svého otce, který jen přikývnul a odešel. Alice se opřela o stůl a sklopila hlavu: „Mluvila jsem teď s mamkou a asi víš, co mi řekla.“

„Jo, tvůj táta se mnou teď o tom chtěl mluvit,“ přikývnul jsem.

„Co mám dělat?“ podívala se na mě. „Nechci ztratit nikoho z vás.“

„Já nevím, Alice, sama víš, že já také opustil své děti a víš, jak moc mě to bolí,“ pokrčil jsem rameny. „Do tohodle rozhodnutí ti nechci mluvit, chci, aby ses rozhodla sama za sebe.“