Nedotknutelní (SPL) - 2. Rodinné poměry
„Nyní máš, co sis zasloužil, Danieli, jsi konečně mezi špínou, kam patříš,“ řekl mi, Alice se na něj vyděšeně podívala.
„Jenže já jsem mezi tou špínou šťastný, Johne,“ řekl jsem mu klidně a hned na to nás vystřídal Damien. Alice mezi námi těkala očima, protože já a Damien jsme byli jednovaječná dvojčata. Damien mi jen podal také ruku a Ashley mě pevně objala.
„Co ti zase John řekl?“ zeptala se mě, když se odtáhla. Jen jsem nad tím mávnul rukou, Ashley přešla k Alici a představila se: „Alice, vítej do naší praštěné rodinky, jsem Ashley, Danielova švagrová.“
„A matka jeho dětí, které měl v lidském životě, jsi zapomněla dodat, mami,“ přišla k nám Elizabeth s Thomasem. Mé nejstarší děti, které spíše vychovával Damien než já.
„Dobře,“ řekla Alice trochu vyděšeně, ale pak se podívala na mě. „Ale prý máš ještě mladšího syna.“
„To jsem já,“ přišel k nám Ryan. „Jsem Ryan, Alice, moc rád tě poznávám.“
„Já jsem Thomas a tohle je moje sestra Elizabeth,“ představil se Thomas i se svou sestrou.
„Těší mě,“ podala jim Alice všem ruku.
„A nejmladšího člena rodiny poznáš, až odtud vypadnem,“ dodal jsem. Alice jen přikývla a přišel zbytek gratulantů. Nakonec se k nám připojila Alicina rodina, se kterou jsem se lehce znal odtud z Volterry, když jednou přijeli na povinnou návštěvu.
„Co je mezi tebou a tvým otcem?“ zeptala se mě Alice, když jsme se byli projít.
„Koho myslíš? Johna?“ podíval jsem se na ni trochu zmateně, protože Johna jsem jako otce nikdy nebral. Mým otcem byl někdo jiný, kdo mě ostatně také opustil, když mi bylo sedmnáct.
„Jistě, koho jiného?“ přikývla.
„To je jedno,“ zavrtěl jsem hlavou. „John a Jane mě nesnáší, byl jsem druhorozené dvojče, Damien byl vždy ten dokonalý a já ten nechtěný.“
„Vždyť mají ještě Lilian, ta je druhorozená,“ nechápala.
„Lilian je vymodlené dítě lidské ženy a upíra,“ pokrčil jsem rameny. „Vždy chtěli silného syna a pak malou holčičku, to se jim splnilo, jenže místo jednoho syna byli dva a oni si vyložili to tak, že druhorozený syn je ten slabší, když se nestačil prodrat na svět jako první. Podle toho se k němu také chovají.“
„To je šílené,“ zavrtěla hlavou pohoršeně. „Tohle bys mohl tedy dělat také u svých dvojčat.“
„Ale já nejsem John, Alice, a s ním nikdy nebudu mít nic společného než jméno a krev,“ řekl jsem rázně.
„Asi jsi neměl ideální dětství, co?“ zeptala se mě po chvíli ticha.
„Do tří let ne,“ přiznal jsem.
„A pak?“ zajímala se.
„Pak se objevili mí adoptivní rodiče a vzali si mě k sobě,“ řekl jsem hlasem, který v sobě mísil lásku a nenávist zároveň. Tolik jsem je chtěl nenávidět za to, že mě opustili, ale zároveň jsem věděl, že mi na čtrnáct let dali místo, které jsem mohl nazývat domovem.
„Nezníš moc šťastně, když o nich mluvíš,“ podotkla Alice, byla velice vnímavá.
„Opustili mě, když mi bylo sedmnáct, vrátili mě k Johnovi a Jane s tím, že jsem už dost velký, abych jim dokázal vzdorovat sám, od té doby jsem je už neviděl,“ pokrčil jsem rameny. „Já radši narukoval k armádě, jenže pak jsem se dozvěděl, že Ashley čeká dvojčata, tak jsem se vrátil a oženil se. Poté jsem byl pouze v místě bydliště v hlavním stanu naší armády. Měl jsem stálý plat, kterým jsem uživil svou rodinu, a nemusel být u Johna a Jane.“
„A co ten nejmladší přírůstek, o kterém jsi mluvil?“ změnila téma. Něžně jsem se usmál při vzpomínce na svou malou dcerku.
„O tom asi budeš chtít mluvit, když vidím, jak se usmíváš,“ pousmála se, když uviděla můj úsměv.
„Mám půl roční holičku jménem Hope,“ řekl jsem. Alicin obličej se trochu rozjasnil, když jsem zmínil svou dcerku.
„Tak malinkou?“ zajímala se nadšeně.
„Jo, šest měsíců a čtyři dny,“ přikývnul jsem. „Máš ráda děti?“
„Ano, ale kromě své neteře Nessie jsem neměla moc šanci si jich užít,“ přiznala. „U nás v rodině jsem byla nejdříve já dítětem a poté Nessie. Navíc má sestra Rosalie moc touží po dítěti, i když ví, že ho nebude moci mít.“
„A proč ne?“ povytáhnul jsem obočí, upíří svět věděl o kamenech Lidskosti, které však byli hodně těžce k dostání. Bylo známých několik dětí, které se narodili upírům.
„Ty víš, kde sehnat kámen Lidskosti?“ podívala se na mě s povytaženým obočím. Jen jsem sáhnul do kapsy a vytáhnul svůj prsten s tím kamenem, tenhle prsten jsem nosil v kapse jen jako krytí. Nemusel jsem mít tento prsten, abych byl člověkem. Já to měl právě naopak, musel jsem nosit jistý prsten, abych byl upírem.
„Jak jsi ho získal?“ nechápala.
„Mám ho od Nedotknutelných,“ přiznal jsem trochu pravdy.