Nedotknutelní (SPL) - 6. Rodinné ráno
Druhý den ráno jsem vstal poměrně brzy, udělal jsem nám snídani a mléko pro Hope než se vzbudí. Hope byla jako první vzhůru, nemusel jsem mít chůvičku, protože jsem ji svým dokonalým sluchem slyšel, jak si brouká.
„Dobré ráno, princezno,“ přišel jsem k postýlce, jakmile mě uviděla, usmála se. Byla to úžasná holčička, pořád se usmívala a málokdy plakala. Vzal jsem ji do náruče a šel s ní do kuchyně, kde už seděl Ryan a ládoval se palačinkami, které jsem připravil.
„Dobré ráno,“ pozdravil jsem svého syna a políbil ho do jeho hnědých vlasů.
„Dobré,“ zamumlal s plnou pusou, usmál jsem se, vzal z linky připravené mléko pro Hope a posadil se také ke stolu. Dal jsem lahvičku Hope do pusinky a ona sama začala pít. Mléko hltala, měla asi opravdu hlad, i když to nedávala najevo pláčem. Lahvičku vypila skoro na jeden zátah, posadil jsem si ji na klíně a nechal odříhnout.
„Dobré ráno,“ uslyšel jsem ode dveří, otočil jsem se a uviděl Alici, jak tam nejistě stojí.
„Ahoj,“ usmál jsem se, Ryan jí zamával jen, protože měl opět plnou pusu.
„Jestli máš chuť, udělal jsem palačinky,“ ukázal jsem na stůl, kde stál talíř s palačinkami, které hodně rychle mizely, jak se Ryan ládoval.
„Tys vařil?“ podivila se.
„Myslíš, že bych své děti a ženu nechal o hladu?“ povytáhnul jsem obočí.
„Já jen, že moc mužů nevaří,“ pokrčila rameny.
„Mně to nevadí,“ mávnul jsem nad tím rukou. „Navíc jsem byl svobodný otec, musel jsem se tomu přizpůsobit.“
„Tati, já půjdu k Damienovi a Alison,“ řekl mi Ryan, „chtěl bych si pohrát chvíli s Chrisem.“
„Dobře,“ přikývnul jsem, ve skutečnosti chtěl Ryan na chvíli domů. „Kdyby ses tam chtěl zdržet přes noc, tak ať mi dají Alison s Damienem vědět.“
Ryan rychlostí blesku vystřelil z kuchyně, pak jsem jen slyšel prásknutí dveří, jak běžel k Dannymu. Věděl jsem, že se Ryan jen vzdálí kousek a přenese do Sídla, kde jsme všichni bydleli předtím, než jsem se oženil s Alicí, ale kvůli bezpečnosti jsme nyní museli bydlet mimo Sídlo. Alice se nesměla dozvědět, kdo doopravdy jsme, aspoň zatím ne.
„To si nevzal ani žádné věci?“ podivila se Alice.
„Je tam pečenej vařenej, takže tam má svoje oblečení i pokoj, jako mají tady Alison s Damienem a Chrisem,“ pokrčil jsem rameny.
„Danieli, máš kontakt na nějakého padělatele dokladů?“ zeptala se mě Alice po chvíli.
„Už je to zařízené, doklady ti obstará Damien,“ usmál jsem se na ni. Danny byl náš vrchní padělatel dokladů, měl pod sebou několik lidí, kteří mu s tím pomáhali. V každém našem městě měl několik lidí, kteří spadali pod něj a pomáhali mu.
„Dane, můžu se na něco zeptat?“ oslovila mě po chvíli Alice.
„Jistě,“ přikývnul jsem a dál si hrál s Hope, která se vesele smála.
„Jak vlastně Hope přišla ke svému jménu?“ zeptala se mě.
„Úplně náhodou,“ pousmál jsem se a polechtal svou dcerku, „měla se jmenovat Ashley, po její babičce z matčiny strany a zároveň po své tetě z mé strany, jenže pak její matka zemřela při porodu a já se málem zhroutil. Hope byla jedna z mých nadějí, abych se nezhroutil společně s Ryanem.
Já chtěl, aby se jmenovala Caroline po její matce, ale Ryan přišel s tím, že je naší nadějí na lepší zítřky, a tím vzniklo její jméno, Hope, což přeci znamená naděje. A druhé jméno dostala takové, jaké si přála její matka, Ashley.“
„Můžu?“ natáhla váhavě ruce k Hope, podíval jsem se na svou dcerku, která si Alici prohlížela s prstíky v pusince. Nakonec se Hope na Alici usmála a bylo rozhodnuto, Alice se jí líbila.
„Půjdeš k tetě, broučku?“ zeptal jsem se své dcerky a podal jí Alici. Hope se zasmála a začala si opět cucat prstíky, když se u Alice uvelebila.
„Hope roste normálně nebo má nějak zrychlený vývoj?“ zeptala se mě Alice.
„Díky tomu, že byla zplozena s Kamenem Lidskosti, roste jako normální dítě,“ odpověděl jsem jí, i když pravda byla někde úplně jinde.