Nedotknutelní (SPL) - 8. Proč to nedokážu
„Máš pravdu, nebyl jsem k tobě zcela upřímný, ale dělal jsem to, abych chránil tebe i svou rodinu,“ řekl jsem jí a díval se do jejích očí, ve kterých se zračilo obrovské zklamání. Uložila Hope do ohrádky, což jí se moc nelíbilo a začala natahovat. Vzal jsem svou dceru a posadil se na pohovku, Alice se posadila do křesla a dívala se na mě.
„Fallovi byli zničení, když zjistili, že jejich syn zemřel,“ řekla mi po chvíli.
„Myslíš, že pro mě bylo jednoduché zmizet z povrchu zemského a připojit se znovu k Whitlockovým?“ podíval jsem se na ni. „Udělal jsem to, abych mohl být se svými dětmi, se kterými jsem neměl moc šanci být.“
„Jak jsi to přežil v té nemocnici?“ zeptala se mě.
„Nepřežil,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Takže jsi ten zvláštní druh upíra, jak jsi mi před dvěma měsíci vyprávěl?“ ptala se dál, já jen zavrtěl hlavou.
„Tak co jsi?“ nechápala.
„Já ti to nemohu říct, Alice,“ zvednul jsem se, přešel ke skleněné stěně a díval se ven do zahrady.
„A co chceš teď dělat?“ přišla ke mně Alice. „Já už stejně vím, že žiješ, a Aro si to může ode mě přečíst.“
„Smažu ti paměť,“ řekl jsem tiše. „Nebudeš si pamatovat, že jsem Jasper Fall.“
„Ne, prosím tě nedělej to,“ zavrtěla zoufale hlavou. „Nic mu neřeknu, nikomu nic neřeknu, ale neber mi moje vzpomínky.“
„Omlouvám se, ale nemám na vybranou, prosím tě sundej si prsten,“ podíval jsem se na ni, ona jen dál vrtěla hlavou. Natáhnul jsem ruku a její snubní prsten mi přistál v ruce. Alice se rozeběhla pryč z obývacího pokoje.
„Hope, domů,“ řekl jsem své dcerce, která zmizela v modrém oblaku, a já se přenesl přímo před Alici, která byla u vstupních dveří.
Chytil jsem ji za ramena, otočil k sobě a poté vzal její obličej do dlaní. Zadíval jsem se jí do očí, které byly plné zklamání a strachu. Chtěl jsem jí ty vzpomínky vymazat, ale něco mi bránilo, abych to udělal.
Pustil jsem Alicin obličej, ale nechal ruce na jejích ramenou. Zhluboka jsem dýchal a snažil se uklidnit, nechápal jsem, co se se mnou děje. Sundal jsem ruce z Aliciných ramen, otočil se a položil její snubní prsten na botník. Poté jsem se vydal do obývacího pokoje a zavolal: „Hope, Ryane, přeneste se sem.“
Oba jmenovaní se sem přenesli každý svým způsobem, Hope se opět objevila v modrém oblaku a Ryan se objevil se zavlněním vzduchu.
„Tati, co se děje?“ nechápal Ryan, jen jsem mu nabídnul ruku. Chytil se mě za ruku a já mu přehrál, co se stalo. Poté se na mě podíval a řekl mi v mysli: ‚Jak to máma nese?‘
‚Moc dobře ne, vyděsil jsem jí,‘ odpověděl jsem mu také v mysli. Ryan Alici začal říkat přede mnou máma asi před dvěma týdny, svou matku sice miloval, ale nikdy jí nemohl říkat mami. Říkal jí jménem a hodně ho mrzelo, že nemá milující mámu, což poznal až s Alicí, jaké je to pro někoho mít matku.