Nedotknutelní (SPL) - Prolog
Nad tříletým chlapcem, který se krčil v rohu místnosti, stáli čtyři upíři, kteří na něj hleděli. Dva upíři se na něj dívali s opovržením v očích a jeden z nich dokonce měl v očích nenávist. Další dva se na něj dívali s něhou v očích.
„Co tedy od nás chcete?“ zeptal se upír s nenávistí v očích.
„Chceme do péče tvého mladšího syna, Johne,“ odpověděl mu upír, který se na chlapce podíval s něhou v očích.
„A co z toho budeme mít my, Doriene a Lilian?“ odfrknul si John a podíval se na svou ženu, která se zatím dívala na svého mladšího syna s opovržením.
„Jak jsi nám sám řekl, je pro tebe přítěží, Johne,“ řekla Lilian. „Zbavíme tě přítěže.“
„Jane, co si o tom myslíš?“ zeptal se John své ženy.
„Ať si ho klidně vezmou,“ mávla lhostejně na tím rukou Jane.
„Tak si ho seberte a vypadněte z mého domu,“ zavrčel John.
„Jistě, Johne, jen mi tady podepiš pár papírů,“ podal mu Dorien svazek listů. John zavrčel znechuceně, položil papíry na stůl. Vzal brk ze stolu a podepsal papíry, jeho žena učinila totéž.
Lilian mezitím přešla k malému chlapci, který se na ni podíval smaragdovýma očima, které byly plné strachu a nejistoty.
„Danieli,“ oslovila chlapce, který sebou trhnul, když uslyšel své jméno, „půjdeš teď s námi, ano?“
„Nevím, na co vám takový neschopa bude, matko,“ řekla Jane Lilian. „Ani neumí mluvit a na práci je také úplně k ničemu.“
„To nech už na nás,“ řekl jí Dorien. „Od tohoto okamžiku je Daniel náš syn a ne váš, takže se nemusíš už starat.“
Dorien přešel k Danielovi, vzal ho v podpaždí a vyzdvihnul si ho do náruče.
„Raději se věnuj Damienovi a Lilian,“ dodal Dorien a podíval se na dalšího chlapce, který byl kopií Daniela, ale jen měl jizvu přes ret u pravého koutku a Daniel ji měl u levého. Jinak si chlapci byli podobní jako vejce vejci, byli totiž jednovaječná dvojčata.
Dorien chytil Lilian za ruku a i s Danielem odešli. Damien jen stál ve dveřích a smutně si pomyslel: ‚Sbohem, malý bráško.‘
*****
Uplynuly dva roky od té doby, co Dorien s Lilian odnesli malého Daniela od jeho rodiny a stali se jeho právoplatnými rodiči.
Daniel stále nepromluvil ani slovo, ale jeho adoptivní rodiče byli velice vnímaví, takže věděli, co jejich malého syna trápí nebo co potřebuje. Snažili se mu dát milující domov, ale stále byl velice poznamenaný od své pravé rodiny, se kterou se od té doby neviděl.
Daniel zrovna seděl ve svém oblíbeném koutu u stolu a kreslil si. Byl velice nadaný, jeho obrazy nevypadaly, jako by je malovalo pětileté dítě, ale byla to nádherná díla.
„Danieli, copak to kreslíš?“ zeptala se Lilian svého syna a pohladila ho po jeho blonďatých vláskách. Zadívala se na obrázek svého syna, který kreslil její podobiznu.
Daniel se jen na ni podíval, otočil papír a napsal tam: Moje maminka.
Lilian se nahrnuly slzy do očí, protože ona nebyla obyčejná upírka, byla bývalou Paní Smrti, což pro ni znamenalo, že mohla třeba i plakat a měla i nějaké schopnosti navíc, než normální upíři. Navíc měla barvu svých lidských očí, což byla smaragdová barva, jako měl i Daniel.
„Mami, nemůžeš mi říkat nějak jinak?“ zeptal se jí tiše Daniel.
„Jak to myslíš, zlatíčko?“ zeptala se ho nechápavě Lilian, která byla ještě v šoku, že Daniel promluvil.
„Nelíbí se mi jméno Daniel,“ zašeptal tiše. „Nemůžeš mi vymyslet nějaké jiné jméno?“
„Přejmenovávat tě nebudeme,“ ozval se ode dveří hlas Doriena. Daniel jen přikývnul a smutně svěsil hlavu.
„Nemusíme ti měnit jméno, můžeme ti říkat i druhým jménem,“ dodal Dorien a přikleknul ke svému synovi.
„Já mám druhé jméno?“ zeptal se nejistě a šokovaně Daniel.
„Ano, všichni máme dvě jména,“ přikývla Lilian a pohladila svého syna po tváři. „Ty se jmenuješ Daniel Jasper Whitlock Fall.“
„Takže pokud se ti to líbí, budeme ti říkat druhým jménem,“ řekla Lilian. „Už nebudeš Daniel Whitlock, ale Jasper Fall.“