Princ Smrti - Fantom 20. kapitola
XX. Nákaza
Jasper
Je to už několik let, co jsme se naposledy viděli s rodinou, teď žijeme úplně nový život. Bydlíme ve Francii v Paříži, jen já a Alice, máme byt pro sebe. Ve městě s námi bydlí i Lucas s Lily, Lizz s Alecem a Danny s Alison.
„Proč pořád sedíš u toho počítače?“ přišla za mnou Alice a posadila se na kraj stolu.
„Snažím se na něco přijít,“ odpověděl jsem jí.
„Co tam máš?“ zeptala se mě.
„V LA se objevila nějaká choroba, na kterou není lék, je to infekční nemoc, takže to spadá do mé kompetence,“ odpověděl jsem jí.
„No, jistě, pane primáři,“ zasmála se.
„Sestři, nezačínejte si nebo vám udělím důtku za svádění a urážení mé osoby,“ pousmál jsem se a pohladil ji po ruce.
„Musím do práce, dnes má přijít nová lékařka,“ řekla mi.
„Pojedu s tebou, prohodil jsem si službu, abychom mohli být spolu o víkendu,“ usmál jsem se na ni.
„Jsi zlato,“ pohladila mě po tváři a šla se převléknout. Sešli jsme do garáže a vyjeli do nemocnice. Zaparkoval jsem před chirurgií, kde Alice pracovala jako zdravotní sestra.
„Tak ráno,“ políbila mě rychle a vyběhla z auta ven. Zajel jsem o pár budov vedle, kde bylo infekční oddělení.
„Ahoj, primáři,“ uslyšel jsem za sebou, otočil jsem se a uviděl Alison.
„Zdravím,“ usmál jsem se na ni, „myslel jsem, že dneska nemáš službu.“
„Prohodila jsem si to, abych mohla mít s Dannym volný víkend, chceme jet do Benátek,“ řekla mi.
„Tak to jsme na tom stejně, také chci mít jednou za čas volný víkend,“ přikývl jsem.
Alice
Vešla jsem na oddělení a šla se převléknout do svého pracovního oblečení.
„Alice, mohla byste jít na chvilku sem?“ uslyšela jsem primáře.
„Jistě, pane,“ přikývla jsem a vyšla ven.
„Chtěl bych vám přestavit naši novou posilu,“ řekl mi a já uviděla Jane.
„Toto je Jane Whitlocková, naše nová doktorská posila,“ představil nás, „a toto je Alice Whitlocková, naše vrchní sestra.“
„Těší mě, paní doktorko,“ podala jsem jí ruku, chytila mě a podívala se mi do očí. Nebyl to moc příjemný pohled, viděla jsem v něm opovržení.
„I mě, paní vrchní,“ řekla mi a pak i s primářem odešla. Zašla jsem zpátky do sesterny, kde jsem připravila večerní léky.
„Alice, potřebuju tě,“ přiběhla Jane po chvíli, rozeběhla jsem se s ní na vyšetřovnu.
„Co mu je?“ zeptala jsem se jí, když jsem uviděla muže, kterému tekla krev z pusy, nosu i očí, které měl celé rudé.
„Nevím, prosím tě podrž mi ho,“ řekla mi, chytila jsem ho za ruce, začal se vzpírat, měl strašnou sílu.
„Neudržím ho,“ řekla jsem Jane, která se na mě podívala, a když viděla, že mám pravdu, snažila se mi pomoc, abych mu mohla píchnout něco na uspání.
Najednou se nám vzepřel a mě odhodil, zastavila jsem se až o zeď. Podívala jsem se na Jane, na kterou zaútočil. Zakousnul se jí do ruky, Jane ho praštila vší silou do hlavy a on omdlel.
„Pojď, musíme zmizet,“ řekla mi, rozeběhly jsme se ven, ale nemohly jsme se dostat z budovy. Byli tu s námi i pacienti.
„Zavřeli nás tu, jsme v karanténě,“ oznámil nám jeden pacient.
Jasper
Zašel jsem do své kanceláře, kde jsem se převléknul.
„Jaspere, mohu?“ přišel za mnou jeden kolega.
„Jistě, posaď se,“ přikývnul jsem a otočil se na něj.
„Můžeme se jet podívat na ten dům v LA, máme povolení,“ usmál se na mě, „vím, že se o to hodně zajímáš.“
„Kdy tam můžeme jet?“ zeptal jsem se ho se zájmem.
„Tenhle víkend,“ odpověděl mi.
„To se mi moc nehodí, chci jet někam se ženou, dlouho jsem s ní nebyl,“ řekl jsem.
Najednou mi zazvonil telefon, podíval jsem se na něj a uviděl neznámé číslo.
„Whitlock, prosím,“ zvednul jsem to.
„Primář Whitlock?“ zeptali se mě na druhé straně.
„Ano, co potřebujete?“ zeptal jsem se.
„Jsme z prevence nemocí, mohl byste prosím přijít k chirurgii?“
„Jistě, co se děje?“
„Je v karanténě, objevil se tam nakažený z LA,“ řekli mi, zalapal jsem po dechu.
„Hned jsem tam,“ řekl jsem.
„Musím jít na chirurgii, postaráš se o oddělení?“ zeptal jsem se, kolega přikývnul. Rozběhnul jsem se k chirurgii, která byla celá obalená v igelitu.
„Alice,“ zašeptal jsem.
„Primář Whitlock?“ přišel ke mně muž ze zásahové jednotky.
„Ano,“ přikývnul jsem.
„Je nám známo, že se o tuto nemoc zajímáte a že o ní něco víte,“ řekl mi.
„Něco ano,“ přitakal jsem, „musíme dovnitř, tam možná zjistíme něco více.“
„S tím počítáme, pane,“ přikývl a podal mi dýchací masku. Nandal jsem si ji a společně s dalšími několika muži jsme vešli dovnitř.
Alice
„Všichni zachovejte klid,“ ozvalo se zvenčí, „lékař jde k vám a pak zjistíme, jestli vás můžeme pustit ven.“
Dveře se otevřely a dovnitř vešlo několik ozbrojených mužů s lékařem, ve kterém jsem poznala Jaspera. Chtěla jsem se k němu rozběhnout, ale ti ozbrojení muži mě zastavili.
„To je dobré, pusťte ji ke mně,“ řekl jim Jasper a sundal si dýchací masku.
„Primáři, co to děláte?“ zeptal se ho jeden muž.
„Ta nemoc se nešíří vzduchem, sundejte si to,“ odpověděl mu a objal mě.
„Co se děje?“ zeptala jsem se ho.
Pamatuješ, jak jsem ti říkal o LA? Zeptal se mě, přikývla jsem.
Jeden pacient je z LA a je nakažený, nejhorší je, že to může nakazit i upíry, řekl mi a já zalapala po dechu. V mysli se mi mihla vzpomínka na tu scénu.
„Ale ne,“ zašeptal a podíval se na Jane. Přešel k ní a řekl jí: „Ukaž mi tu ruku.“
Podala mu ji a on se na ni podíval. Najednou k nám přiběhl ten muž z ošetřovny.
„Nestřílejte, nezabere to na něj,“ nařídil Jasper. Ten muž se vrhnul na nás, Jasper mávnul rukou a odhodil ho tím. Najednou k nám přišlo ještě několik takových lidí, Jasper mě schoval za sebe a vytvořil ohnivou kouli. Zastavili se, zřejmě se báli ohně.
„Co jsou zač?“ zeptala jsem se ho.
„Nevím, ale jejich nemoc se šíří kousnutím,“ odpověděl mi. Najednou na nás zaútočili ze zadu, otočila jsem se a na mě přistál jeden muž.
„Alice,“ zakřičel Jasper a snažil se ho ze mě sundat. Sice se mu to povedlo, ale ten muž mě pokousal.
„To ne,“ zašeptal a vzal můj obličej do dlaní.
„Běž, nechci ti ublížit,“ řekla jsem mu, cítila jsem zvláštní brnění, které se mi posouvalo po ruce.
Jasper
„Dostanu tě z toho,“ políbil jsem ji rychle a odešel.
Najednou na mě zaútočilo několik lidí, mávnul jsem rukou a kolem mě se objevila ohnivá stěna, ale jeden se přesto dostal ke mně a pokousal mě. Začala mě brnět ruka, posouvalo se to nahoru k hlavě, ale pak to začalo ustupovat a rána se zacelila. Odhodil jsem je všechny a zapálil je. Byla to jediná možnost, jak se ubránit.
Vyskočil jsem nahoru a schoval se do šachty, kde bylo čisto od nich. Začal mi zvonit mobil, podíval jsem se na něj a uviděl, že mi volá Lucas.
„Lucasi, voláš docela nevhod,“ řekl jsem mu.
„Ty jsi v chirurgii?“ zeptal se mě hned.
„Jo, a je to tu o krk,“ přikývl jsem.
„Pokousali tě?“
„Jo,“ přitakal jsem, „ale zahojilo se mi to, nevím proč.“
„Takže jsi v pořádku?“
„Jsem, ale dostali Alici a mámu,“ řekl jsem mu.
„Já vím, že dostali Jane, je tu se mnou John,“ řekl mi.
„Lucasi, musím končit, našli mě,“ řekl jsem mu a proboural díru do ventilace, seskočil jsem na liduprázdnou chodbu. Jeden mě najednou chytil za plášť a chtěl přitáhnout k sobě, sundal jsem si plášť a rozběhnul se plnou rychlostí pryč.
Zaběhnul jsem do nějaké ordinace a zavřel za sebou. Hned na dveře začali bušit a já měl co dělat, abych je udržel. Rozhlédnul jsem se kolem sebe, tohle byla zvláštní ordinace, kterou jsem nikdy neviděl. Po zdech byly polepené noviny, které probíraly tuhle nemoc. Uviděl jsem mrazák, který byl několik let nepoužívaný, ale přesto šel, otevřel jsem ho a uviděl tam ampulku s krví. Otevřel jsem ji a přičichl si k ní. Byla to lidská krev, docela mě zajímalo, k čemu tu byla.
„Dej mi tu krev,“ uslyšel jsem za sebou, otočil jsem se a uviděl nějakou zrůdu. Strašně jsem se leknul a ustoupil o pár kroků dál. Ta zrůda otevřela dveře a dovnitř se nahrnuly další příšery, mezi kterými jsem uviděl i Alici. Přibližovaly se ke mně, vyvolal jsem telekinetickou sílu tak silnou, že je mohla všechny zničit, a vypustil ji. Odhodil jsem je tím a ještě zboural několik stěn.
Rozběhnul jsem se pryč i s tou krví, najednou mě něco chytilo za nohu a já spadnul na zem. Krev se naštěstí nerozbila, ale chytili mi ruce, takže jsem se moc nemohl bránit.
Na mě ležela Alice a dívala se na mě rudýma očima, z úst jí kapala krev.
„Teď zemřeš,“ zašeptala Alice.
„Možná zemřu, ale ty půjdeš se mnou,“ řekl jsem, zvedl hlavu a kousnul ji. Okamžitě mě pustila a odskočila ode mě. Vytvořil jsem ohnivý vír a poslal je na ty příšery.
Alice
Začal mě příšerně bolet ret a já cítila, jak mi přestává zase bít srdce a vrací se mi normální myšlení. Podívala jsem se na Jaspera, stál naproti mně a jedna ruka mu hořela. Chtěla jsem jít k němu, ale on zvedl zapálenou ruku a řekl: „Nepřibližuj se.“
„Jazzi,“ zašeptala jsem, naháněl mi strach, nechápala jsem, proč se tak chová. V druhé ruce měl nějakou ampulku s krví, dal si ji do kapsy u kalhot a přešel ke mně. Chytil mě pod krkem a přirazil ke stěně. Vyděšeně jsem se na něj podívala, zapálenou ruku mi držel blízko obličeje a byl připravený mě během chvilky zničit. Díval se mi do očí a asi něco hledal.
Po chvilce plameny na jeho ruce zhasly a pustil mě. Chytila jsem se za krk a odstoupila od něj. Měla jsem teď z něj strašný strach, proč se tak chová?
„Omlouvám se ti, Alice,“ řekl mi tiše, „ale musel jsem se ujistit.“
„Ujistit s čím?“ nechápala jsem, nic mi neřekl. Jen mi ukázal svou vzpomínku na chvilku předtím.
„Už chápeš?“ zeptal se mě, přikývla jsem. Přišel ke mně, nejistě roztáhnul ruce, chtěl mě obejmout, ale dával mi na vybranou. Vrhla jsem se k němu do náruče, pevně mě objal a já se zase cítila v bezpečí.
„Jaspere, dej mi tu krev,“ uslyšela jsem, Jasper se ode mě odtáhnul a já uviděla nějakou příšeru. Jasper mě zatlačil ke stěně a stoupnul si přede mně. Vyndal ampulku s krví a natáhnul ruku.
„Pojď si pro ni,“ řekl jí, ta příšera k nám přišla. Byla od nás asi metr a já uviděla strašné rudé oči. Zavřela jsem oči a zabočila obličej Jasperovi do zad. Ucítila jsem, jak zvednul ruku, a kolem nás najednou bylo horko. Otevřela jsem oči a uviděla, jak ta příšera od nás odskočila, protože Jasperovi z druhé ruky vyšel oheň.
„Dělej, musíme jít,“ řekl mi, vzal mě za ruku a rozeběhli jsme se pryč. Zaběhli jsme do prázdného pokoje a zamkli se tam.
„Co to je za nemoc?“ zeptala jsem se ho na rovinu.
„Nevím, Alice,“ řekl mi, „je to něco jako vzteklina, nějaký vir se dostane do mozku, kde způsobí otok. Nakažení pak dostanou horečku, začnou se chovat agresivně a chtějí pořád někoho kousat.“
„Na tomhle jsi pracoval?“ ptala jsem se ho dál.
„Ano, zajímalo mě to,“ přikývl, „ale teď, když jsem to zažil na vlastní kůži, mě to spíš děsí.“
„To mě také,“ přikývla jsem, „myslíš, že se odsud dostaneme?“
„Já nevím,“ zavrtěl hlavou, posadil se na postel a dal si hlavu do dlaní.
Jasper
Byli jsme zavření v tom blbým pokoji a nevěděli, co máme dělat. Alice přecházela sem a tam po pokoji a já seděl s hlavou v dlaních na posteli.
„Proč chtěla tu krev?“ zeptala se mě najednou Alice.
„Nevím,“ pokrčil jsem rameny.
„Jaspere, jsi doktor, zkus něco vymyslet,“ řekla mi.
„A co asi?“ vyjel jsem na ni, „v tomhle nemám zkušenosti, nikdy jsem se s tímhle nesetkal.“
Alice se na mě podívala a já si uvědomil, že jsem to přestřelil.
„Alice, promiň, ale já mám už dnes nervy opravdu na dranc,“ omluvil jsem se jí.
„Já vím,“ přisedla ke mně, „já jen, že už nechci být tady s těmi příšerami.“
Položila mi hlavu na rameno a já vytáhnul z kapsy ampulku s tou krví. Tolik mě zajímalo, proč chtěla tu krev. Pak mě něco napadlo.
„Alice, zůstaň tu, já se půjdu na něco podívat,“ řekl jsem jí a zvedl se.
„Co chceš dělat?“ zeptala se mě vyděšeně.
„Našel jsem ordinaci, kde byly výstřižky z novin, třeba tam něco bude,“ odpověděl jsem jí.
„Co když tě pokoušou?“ strachovala se.
„Nic se mi nestane, slibuju,“ vzal jsem její obličej do dlaní, cítil jsem z ní obrovský strach.
„Nechoď, prosím,“ žádala mě zoufale.
„Chceš odsud jít?“ zeptal jsem se jí.
„Ale s tebou,“ řekla mi.
„Budu za chvilku zpátky, zamkni se,“ políbil jsem ji rychle na rty a vyšel z pokoje. Na chodbě bylo ticho, tiše jsem šel do té ordinace, kde jsem krev našel.
Alice
Jasper odešel a nechal mě tu samotnou, měla jsem strašný strach o něj. Najednou začal hrát mobil, který si tu Jasper nechal, strašně jsem se lekla. S rozklepanýma rukama jsem ho vzala a podívala se na něj. Volal Lucas, zvedla jsem to tedy.
„Jaspere?“ ozvalo se z druhé strany.
„Jasper tady není,“ řekla jsem.
„Alice?“ zeptal se Lucas.
„Ano,“ přikývla jsem vystrašeně.
„Kde je Jasper?“
„Někam šel, Lucasi, prosím tě co se tu děje?“ zeptala jsem se ho, „Jasper mi řekl o té nákaze, ale nic určitého neví.“
„Alice, to my také ne, víme jen, že to je uměle vyrobený vir, stejně jako ta nemoc před několika lety, kterou byla nakažena Lizz s ostatními,“ řekl mi.
„Co budete dělat?“
„Pokusíme se vás odtamtud nějak dostat,“ odpověděl mi, „hlavně teď musíš být v klidu, Alice, a nechat to na Jasperovi, který si s tím snad poradí.“
„Snad?“ zeptala jsem se hystericky.
„Ani on sám neví, co je to za nemoc,“ řekl mi, „musíš být statečná.“
„Lucasi, mě pokousali,“ oznámila jsem mu.
„Já vím, Jasper mi to řekl, ale jak to, že jsi teď normální?“
„Já nevím, to se musíš zeptat Jaspera,“ odpověděla jsem mu.
„Dobře, už musím končit, drž se tam,“ povzbudil mě a zavěsil.
Jasper
Konečně jsem zase našel tu ordinaci, věděl jsem, že mě tu brzy najdou, ale potřeboval jsem se na něco podívat. Zapálil jsem si ruku a přidržel ji u zdi. Upoutal mě titulek.
Původní vir má zdroj v holčičce, uviděl jsem pod ní fotku jedenáctileté holčičky, která byla celá od mokvavých ran. Pak jsem se zaměřil na další titulek.
Vir zmutoval, mění lidi v příšery, pod ním byla fotka těch zrůd z nemocnice. Došlo mi, co se tu děje. Tohle byl vzorek krve té dívky, ve které vir zmutoval v tuto formu.
Přenesl jsem se k Alici do pokoje, strašně se lekla, chtěla vykřiknout, ale já jí zacpal pusu.
„Už to asi mám,“ řekl jsem jí tiše a posadil se vedle ní.
„Pamatuješ si jistě na tu nemoc, která před několika lety postihla naši rodinu,“ řekl jsem jí, přikývla a já pokračoval: „Ten vir zmutoval a způsobuje tohle.“
Mávnul jsem kolem nás rukou.
„Takže ty jsi proti tomu imunní?“ zeptala se mě, přikývnul jsem.
„Tahle krev je holčičky, ve které ten vir zmutoval, musíme to dostat ven a vymyslet protijed,“ vysvětlil jsem jí.
„Nemusíme nic vymýšlet, vždyť jsi mě z toho nějak dostal,“ řekla mi. Jen jsem se trochu uchechtl: „Dostal není správné slovo, já tě kousnul v sebeobraně.“
„Kousnul?“ dostala ze sebe nevěřícně.
„Drželi mi ruce, neměl jsem možnost, jak se jinak bránit,“ bránil jsem se.
Alice
„Co tedy budeme dělat?“ zeptala jsem se ho.
„Chci najít mámu, dostat ji zpátky a zmizet z tohohle pekla,“ odpověděl mi.
„A jak to chceš udělat?“ ptala jsem se ho dál.
„Budeme muset lovit,“ řekl tiše, „půjdeš se mnou, nebo tu radši zůstaneš?“
„Jdu s tebou,“ řekla jsem odhodlaně. Vzal mi obličej do dlaní a sklonil se ke mně.
„Všechno bude zase v pořádku, lásko,“ slíbil mi a políbil mě. Opětovala jsem mu polibek, naschvál mi posílal emoce klidu a uvolnění. Chtěl mě uklidnit, což se mu pomalu vedlo. Odtáhl se ode mne a podíval se mi do očí.
„Dobrý?“ zeptal se mě, přikývla jsem. Prohlédl si mě a já se na sebe podívala, byla jsem celá od krve a šaty jsem měla roztrhané, že mi sotva zakrývaly, co měly. Sundal si tričko, které nebylo ani moc od krve jako jeho kalhoty a podal mi ho.
„Dej si ho na sebe,“ řekl mi, rychle jsem ze sebe sundala ty šaty a nandala si jeho tričko, které mi bylo po kolena.
„Kdybychom nebyli tady, myslela bych si, že jsme spolu strávili noc,“ řekla jsem tiše a on se uchechtnul.
„Tak jdeme,“ řekl mi a pomalu jsme vyšli ven.
:))
(Arlin, 18. 3. 2013 17:47)