Princ Smrti - Fantom 21. kapitola
XXI. Nekonečná cesta
Jasper
Pomalu jsme vyšli ven z toho pokoje, všude byla tma, odpojili nás od elektřiny a signálu.
„Nefunguje mobil,“ zašeptala Alice.
Nemluv nahlas, řekl jsem jí, můžou nás slyšet.
Přikývla, chytila se mě za ruku a společně jsme šli temnou nemocnicí.
Zastav, zastavil jsem ji, zmateně se na mě podívala. Byli jsme na rohu, vykoukl jsem a uviděl ty zrůdy.
Co budeme dělat? zeptala se mě, použil jsem telekinezi a pohnul vozíkem, který byl na druhé straně od těch zrůd. Rozeběhly se tam, popostrčil jsem Alici před sebe a pomalu jsme šli.
Jaspere, všimli si nás, zakřičela zoufale Alice ve své mysli, přirazil jsem ji ke stěně a chránil vlastním tělem. Skočili na mě, snažili se mě dostat od Alice, ale já se nedal. Zapálil jsem své paže a tím je trochu popálil. Odskočili od nás, vyvolal jsem telekinetickou sílu a odhodil je ještě dál. Také jsem tím vytvořil díru za námi, rychle jsem vzal Alici za paži a nešetrně tam s ní hodil. Zrůdy se na mě vrhly, ale já byl rychlejší, utvořil jsem ohnivou zeď kolem sebe a otvoru, do kterého jsem zašel. Nad námi taktak držel strop, mávnul jsem jednou rukou a strop se zřítil na ty příšery a zabarikádoval otvor.
Jsi v pořádku? zvednul jsem ji ze země, přikývla.
Ať už to skončí, vzlykla tiše, přitiskl jsem ji k sobě. Byla strašně vyděšená.
„Jaspere, Alice?“ uslyšel jsem, Alice vylekaně vykřikla, zapálil jsem ruku a posvítil na příchozího.
Alice
Uviděla jsem Alison, která se k nám blížila, vypadala normálně, akorát měla šaty od krve.
Alice, běž za mě, řekl mi Jasper, poslechla jsem ho. Přiblížil se k Alison a chytil ji pod krkem stejně jako mě. Chvilku si ji prohlížel a pak ji pustil.
„Promiň, Ali,“ řekl jí.
„Chápu to,“ přikývla.
„Co tu děláš?“ zeptala jsem se jí.
„Přivolali mě ještě předtím, než sem dali tu karanténu, chtěli něco donést,“ odpověděla mi.
„Že jsme nezůstali doma, co?“ zeptal se jí Jasper, pousmála se a přikývla.
„Pokousali tě?“ zeptala se Jaspera.
„Ano, ale jsem proti tomu imunní,“ přikývl.
„Já také, dělá to ta mutace naší krve a naší obranyschopnosti,“ přitakala. „Ale dají se naším kousancem vyléčit. Jednoho jsem kousla, ale pak ho zase dostali.“
„Vím, jak to myslíš,“ přitakal Jasper, „také jsem to udělal.“
„Tebe dostali, co, Alice?“ zeptala se mě, přikývla jsem: „Ano, ale nic si z toho nepamatuju.“
„To buď ráda, jen my s Jasperem budeme mít noční můry, když budeme lidmi,“ povzdechla si.
„Mně stačí, co zažívám teď,“ řekla jsem.
„Myslím, že to stačí všem,“ řekl Jasper.
„Musíme se odsud nějak dostat,“ řekla Alison.
„Co přenos?“ zeptala jsem se.
„Nejde to, zkoušela jsem to, jediné, co jde, je, že se můžu přenášet uvnitř,“ odpověděla mi.
Jasper
„Tahle budova je ale teď nově postavená, ne?“ zeptal jsem se, protože jsem dostal nápad.
„Ano, proč se ptáš?“ nechápala Alice.
„U každé budovy je šachta, která se neuzavírá,“ vysvětlil jsem jí. „Musíme tu šachtu najít a tím se dostaneme ven.“
„Tak jdeme,“ řekla Alison, přikývl jsem a chtěl se rozejít, jenže se mi podlomila kolena, najednou jsem byl strašně slabý.
„Jazzi, co ti je?“ přiběhla ke mně Alice.
„Mám žízeň,“ zašeptal jsem.
„Musíme ti dát krev, jinak budeš k ničemu,“ řekla Alison, přikývl jsem.
Lucasi, oslovil jsem svého bratra.
Ano? Zeptal se mě.
Prosím tě potřeboval bych, abys mi sem přenesl krev, poprosil jsem ho.
A tričko, co? uchechtl se, pousmál jsem se a přede mnou se objevil batoh. Otevřel jsem ho a uviděl čisté oblečení pro mě, Alici i Alison.
Jak jsi to dokázal tak rychle? Podivil jsem se.
Poděkuj Lily, zasmál se. Počítala už s tím napřed.
Je to zlato, usmál jsem se.
Držte se, brácho, a kdybys něco potřeboval, stačí říct, řekl mi.
Dík, poděkoval jsem a převléknul se do čistého oblečení. Holky se také převlékly a já si dal krev, vypil jsem tři dvoulitrové lahve, než jsem byl konečně plně silný. Ještě tam několik jich zůstalo, takže jsme měli do zásoby.
To tričko ti slušelo více, prohlédl jsem si Alici, která měla na sobě tričko s dlouhým rukávem a džíny.
Že máš ještě na tohle náladu, protočila oči.
„Tak jdeme,“ řekl jsem.
Alice
Jasper mě chytil za ruku a pomalu jsme se rozešli. Šli jsme už nějakou chvíli, když nás Jasper zastavil, dal před nás ruku a tím nás donutil stát.
„Ničit nebo jen odhazovat?“ zeptal se tiše.
„Znič je, čím míň jich bude, tím lépe,“ řekla mu Alison a já přikývla.
„Tak zůstaňte tady,“ řekl nám a vyšel zpoza rohu. Najednou vyšlehl z té chodby silný plamen, že nás málem popálil.
„Nepřepískl jsi to trochu?“ zeptala se ho Alison, když přišel k nám.
„Víš, kolik jich tam bylo?“ povytáhl obočí. „Jdeme.“
Znovu jsme se rozešli vyhořelou chodbou, cestou jsem viděla zohavená těla těch zrůd. Nebylo mi jich líto, ale bála jsem se, že se některý zvedne a zaútočí na nás.
Najednou na nás vyskočil jeden muž, Jasper ho zadržel, ale ten muž ho chytil pod krkem. Alison mě přitiskla ke zdi a chránila vlastním tělem. Jasper se mezitím pral s tím mužem, vypadalo to, že prohraje, ale pak se mu podařilo vysvobodit jednu ruku. Zapálil ho a telekinezí odhodil.
„Jste v pořádku?“ zeptal se nás, přikývly jsme.
„A co ty?“ zeptala se ho Alison.
„Kousl mě,“ přejel si po krku, na kterém měl ránu, která se mu pomalu začala zacelovat.
Jasper
„Všimla jsem si, že špatně vidí ve tmě,“ řekla Alison.
„No a?“ podíval jsem se na ni.
„Máš světlé vlasy, což je trochu více vidět, než naše tmavé,“ ukázala na sebe a Alici. „Když nás neuvidí, tak to bude pro nás bezpečnější.“
„Můžu je zkusit ničit telekinezí, oheň dělá světlo, díky kterému nás najdou,“ řekl jsem. Alison přikývla, sáhl jsem si na opasek a nandal si masku Fantoma.
„Je to lepší?“ zeptal jsem se jí.
„Mnohem,“ přikývla, Alice mě chytila za ruku a společně jsme se vydali dál.
„Kam vlastně jdeme?“ zeptala se mě Alison.
„Do kanceláře ředitele, který mám mít plány od budov,“ odpověděl jsem jí.
„Zastavte,“ řekl jsem, uviděl jsem svou matku, jak prochází kolem nás. Nevšimla si nás.
„Jdu za ní. Ali, ochraň Alici,“ řekl jsem a vydal se za svou matkou. Tiše jsem se k ní přikradl zezadu, chytil ji a rychle kousnul do krku. Začala se chvět, pak jí přestalo bít srdce. Přitisknul jsem ji ke zdi, chytil pod krkem a zažehnul ruku.
Dívala se na mě vyděšeně smaragdovýma očima, obličej měla čistý, byla v pořádku. Pustil jsem ji a zhasnul ruku.
„Jaspere?“ zeptala se, přikývl jsem.
„Pojď, musíme jít,“ řekl jsem a odvedl ji za Alison a Alicí.
Alice
Jasper k nám přišel i s Jane, která byla pěkně zmatená. Rozešli jsme se ke kanceláři ředitele, konečně jsme tam došli, tohle byla tak nekonečná cesta. Bála jsem se, že nikdy neskončí. Zavřeli jsme se tam a Jasper vyhodil do vzduchu několik ohnivých koulí.
„Budeme hledat hned, nebo si trochu odpočineme?“ zeptal se nás.
„Já si chci odpočinout,“ řekla Alison, která měla kruhy pod očima a černé oči. Jasper si sundal batoh a dal jí jednu láhev s krví. Sundal si masku a připnul ji k opasku.
„Přísahám, že mě už do nemocnice nikdy nikdo nedostane,“ řekla Jane.
„Tak to jsme na tom stejně,“ přikývla jsem. „Tohle si ponesu s sebou celou věčnost.“
„A co to vlastně je?“ zeptala se Jane.
„Pamatuješ na tu nemoc, co jste měli před několika lety?“ zeptal se jí Jasper, přikývla a on pokračoval: „Ten vir zmutoval a takhle to dopadlo.“
:)
(Arlin, 22. 3. 2013 19:37)