Princ Smrti - Fantom 27. kapitola
XXVII. Nálady
Jasper
Udiveně jsem se díval na dveře od koupelny, kde před malou chvilkou zmizela Alice. Uslyšel jsem vzlyky z koupelny, povytáhnul jsem obočí.
Pak mi došlo, že s ní pěkně cloumají hormony, takže proto ty výkyvy nálad. Ale musím říct, že docela bolelo, když mě praštila do hrudi.
„Alice?“ zaklepal jsem na dveře.
„Nech mě být,“ odpověděla mi se vzlykem.
„Já myslel, že chceš se milovat, ale když nechceš, nechám tě,“ dráždil jsem její vlastní chtíč. V jejích myšlenkách jsem cítil šok, otevřela dveře a měřila si mě.
„Myslíš to vážně?“ zeptala se mě, přikývl jsem. Tohle bude ještě těžký půlrok, pomyslel jsem si a ona se na mě zamračila.
„Lásko, vždyť je to pravda,“ zasmál jsem se. „Podívej se na ty svoje nálady.“
„To je u mě přece normální,“ odporovala.
„Ne, není,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Tss,“ chtěla se znovu zavřít do koupelny, ale já ji chytil za paži a přitáhnul k sobě. Políbil jsem ji, v podstatě jsem neměl jinou možnost, protože by jinak pořád byla uražená. Opětovala mi polibek, ale cítil jsem z ní jistou zdrženlivost, nevěřila mi, že to myslím vážně. Zabloudila mi rukama pod tričko a pohladila po břišních svalech, které jsem při jejím doteku zatnul. Bylo to strašně příjemné. Cítil jsem, jak se pousmála v polibku.
Sjel jsem k lemům jejího trička a sundal jí ho. Přijel jsem jí jemně prsty přes malinko vypouklé bříško, její těhotenství bylo už na ní trochu vidět.
Alice
Jasper mě pohladil po bříšku, cítila jsem se jako v nebi. Vzal mě do náruče a položil do peřin. Lehnul si vedle mě a já se mu snažila sundat kalhoty. S tím jeho páskem jsem vždy bojovala, ale teď to bylo horší.
Zasmál se a sám si sundal kalhoty. Odtáhnul se ode mě a políbil mě na krk. Jemnými polibky mi sjel na dekolt a pokračoval na bříško. Pohladila jsem ho po jeho jemných vlasech, polibky cestoval zpátky na můj dekolt, kde mě začal líbat.
Opatrně mi sundal kalhoty, byl úžasně něžný. Nadzvednul mě a sundal mi podprsenku. Hned na to se přisál na má prsa, hladila jsem ho po jeho dokonalé hrudi.
Sundala jsem mu jeho poslední oblečení ve stejnou chvíli jako on mě. Lehnul si na mě a opatrně do mě vniknul. Políbil mě a rozpohyboval se.
Byl strašně něžný, neproniknul do mě až na doraz, protože mi nechtěl ublížit, ale nevadilo mi to, bylo to strašně příjemné.
Pak to ve mně všechno vybouchlo, zasténala jsem mu do úst. Cítila jsem, jak se jeho koutky vyhouply do mírného úsměvu, ale dál mě líbal.
Lehnul si vedle mě a líbal mě. Bylo to tak úžasné, když jsem si uvědomila, že jsme spolu dva měsíce, takhle nebyli.
„Už jsi spokojená?“ zeptal se mě s mírným úsměvem.
„Proč bych neměla být?“ nechápala jsem.
„No, ty tvé nálady,“ objasnil mi.
„Už zase začínáš?“ zeptala jsem se ho trochu naštvaně.
„Já?“ povytáhnul obočí. „Tvoje emoce jsou jako na houpačce, tohle jsem u tebe snad ještě nikdy nezažil.“
Jasper
Znovu byla uražená, měl jsem pravdu, ty její pocity byly jako na houpačce a měnily se jako aprílové počasí. Chtěla zase uraženě vstát a odkráčet někam, ale já ji přitáhnul k sobě a nepustil ji.
„Lásko, no tak,“ řekl jsem jí jemně, ona se jen uraženě otočila zády ke mně.
„Nech mě být,“ řekla mi, přitáhla si k sobě deku a zachumlala se do ní.
„Nenechám,“ zavrtěl jsem hlavou, políbil jsem ji na rameno, které měla z části odkryté. Trhla sebou, jako by mě chtěla ze sebe setřást.
„Dobře, hezky se vyspi,“ řekl jsem jí, políbil na tvář a zvedl se. Omotal jsem kolem sebe deku a odešel do své studovny. Přešel jsem do šatny a převléknul se.
Vyšel jsem z pokoje a sešel do kuchyně, měl jsem docela žízeň, takže jsem si vzal láhev s krví a šel znovu nahoru. Otevřel jsem dveře a uviděl Alici, jak sedí v mém křesle schoulená do klubíčka v mé košili.
„Alice, co tu děláš?“ zeptal jsem se jí a přišel k ní. Uviděl jsem, jak jí tečou slzy po tvářích. Dostal jsem strach, jestli se nestalo něco s dětmi.
„S nimi nic není,“ zašeptala.
„Tak co se děje?“ podíval jsem se jí do očí.
„Chci být s tebou, nedokážu usnout, měla jsem zase noční můru,“ odpověděla mi.
„Pojď sem,“ vzal jsem ji k sobě do náruče a sám se posadil do křesla. Přivolal jsem k sobě deku a zabalil ji do ní, aby nezmrzla. Pohladila mě po tváři a přitáhla si mě k sobě. Políbil jsem ji, přivinul jsem ji k sobě a dál líbal.
„Měla bys spát,“ odtáhnul jsem se od ní.
„Slib mi něco,“ poprosila mě.
„Co?“ pohlédnul jsem na ni.
„Že nás nikdy neopustíš,“ zašeptala, položil jsem ruku na její bříško.
„Nikdy vás neopustím, slibuji ti to,“ slíbil jsem jí.
„Miluju tě,“ zašeptala předtím, než usnula.
Alice
Usnula jsem v jeho náruči, bylo to tak úžasné. Jako bych cítila, jak mě celou dobu líbá do vlasů.
Probudila jsem se do denního světla, Jasper seděl na posteli a čekal, až se proberu. Když si všimnul, že jsem vzhůru, pohladil mě po tváři a zašeptal: „Dobré ráno.“
„Přinesl jsem ti snídani,“ řekl mi a podal tác s jídlem.
„Děkuju,“ usmála jsem se na něj, jen se pousmál, byl nějaký smutný.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se ho, jen zavrtěl hlavou a posadil se naproti mně.
„Jaspere, nelži mi,“ řekla jsem mu.
„Dnes je dvaadvacátého října,“ odpověděl mi tiše a já hned pochopila.
„Tak co tu ještě děláš?“ zeptala jsem se ho.
„Tobě to nevadí?“ podíval se na mě.
„Už posledních šest let ti opakuji, že mi to nevadí,“ odpověděla jsem mu.
„Děkuju,“ zašeptal a pohladil mě po tváři.
„Tak už běž, vidím ti na očích, že tam chceš jít,“ vyháněla jsem ho. Naklonil se ke mně a políbil mě. Dal do polibku všechnu lásku, kterou ke mně cítil.
„Miluju vás,“ zašeptal, když se ode mě odtahoval, a dotknul se rukou mého bříška.
„My tebe také,“ položila jsem mu ruku na jeho. Pousmál se na mě a přenesl se.
Jasper
Přenesl jsem se na hřbitov i s květinami, které jsem měl připravené. Hodlal jsem se tu dlouho nezdržovat, ale tohle byl prostě pro mne důležitý den. Každý rok v tuto dobu si kladu otázku, zda jsem tenkrát udělal dobře, když jsem přijal nabídku Fantoma, ale pokaždé, když se podívám na šťastnou Alici, pochyby mě přejdou. Našel jsem známé hroby a položil na ně květiny.
Přenesl jsem se domů a našel Alici, jak se baví s Alison u nás v ložnici.
„Jasper tvrdí, že jsem strašně náladová,“ postěžovala si Alice Alison.
„No to nemohu posoudit, protože on je pořád s tebou, ne já,“ odpověděla jí Alison.
„Štve mě s tím,“ povzdechla si Alice, Alison se trochu zasmála: „Možná má pravdu.“
„Ty už také?“ vyjela na ni Alice, vešel jsem už radši do pokoje a použil svou schopnost, aby se uklidnila.
„Přestaň mě pořád uklidňovat,“ vyjela i na mě.
„Lásko, vždyť je to s tebou ale už k nevydržení,“ řekl jsem jí klidně. „Pořád se ti mění nálady jako na kolotoči a všichni ti to dosvědčí.“
„A co mám s tím asi dělat?“ povytáhla nazlobeně obočí.
„Jen si to konečně přiznat,“ odpověděl jsem jí.
Alice
„To snad nemyslíte vážně?“ zeptala jsem se jich nazlobeně.
„Alice,“ položil mi ruce na ramena, vytrhla jsem se mu, měla jsem toho už právě dost. Rozeběhla jsem se pryč, měla jsem všech už prostě plné zuby, každý mi říká, že jsem náladová, ale já přece nejsem.
Položila jsem si ruku na bříško a začala se soustředit. Během těch dvou měsíců jsem se naučila využívat dary svých dětí. Přenesla jsem se do našeho starého pařížského bytu, kde jsme už dva roky nebyli.
„Čekala jsem, že se tu někdo objeví,“ uslyšela jsem hlas té příšery a pak se mi zatmělo před očima.
:))
(Arlin, 5. 4. 2013 13:32)