Princ Smrti - Fantom 28. kapitola
XXVIII. Vysvobození
Jasper
Alice se někam přenesla a už dlouho se nevracela, začínal jsem mít o ni strach.
„Kde může být?“ ptala se Alison sama sebe a přecházela po mé studovně.
„Já nevím,“ pokrčil jsem zoufale rameny. „Necítím ji ani přes pouto, to se mi stalo jen jednou, v té nemocnici.“
Alison ztuhla a podívala se na mě, pak mi to docvaklo, co když je znovu v té nemocnici, ale nedocházelo mi, proč by tam šla.
Najednou mě něco přeneslo, objevil jsem se v chodbě té nemocnice. Všude byl podezřelý klid, nelíbilo se mi to.
„Konečně ses tu objevil, Jaspere,“ uslyšel jsem za sebou hlas, otočil jsem se a uviděl tu hlavní příšeru.
„Kde je má žena?“ zeptal jsem se jí.
„Brzy se k ní přidáš,“ usmála se na mě a její poskoci mě chytili. Nechal jsem se, protože to byl jediný rychlý způsob, který mě dokáže dostat k Alici.
Dovedli mě do té staré ordinace a hodili k Alici, která byla přivázaná k topení a se strachem se na mě dívala.
„Co mi tedy chceš?“
„Pomstít se, zabil jsi mě a já zabiju tebe,“ odpověděla mi a chtěla se ke mně přiblížit. Jenže se zhroutila, jako by dostávala elektrický impuls.
„Rozvaž mě, nevím, jak dlouho to udržím,“ řekla mi Alice a já ji poslechnul.
„Nenechte je utéct,“ zakřičela ta příšera v agonii. Vyvolal jsem obrovskou telekinetickou sílu a vypustil ji. Proboural jsem několik stěn, rozeběhli jsme se do nějakého pokoje, abychom nabrali trochu sil.
Alice
Jasper zavřel za námi dveře a opřel se o ně, aby je udržel zavřené. Natáhl ruku a v ní se mu objevil klíč. Rychle zamknul a oddechnul si.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě, přikývla jsem.
„Musíme se odtud dostat,“ řekla jsem po chvilce.
„Já se vsadím, že ten poklop bude už hlídaný, nedostaneme se tam,“ odpověděl mi.
„Tak zkus něco vymyslet, byl jsi přece jeden z primářů,“ pobídla jsem ho.
„Alice, já nevím,“ zavrtěl hlavou. „Tobě to tady tenkrát bylo bližší, pracovala jsi tu.“
„Jenže já neměla přístup k nějakým plánům jako ty,“ řekla jsem mu.
„Musím ji zničit,“ řekl po chvilce.
„To nemyslíš vážně, že ne?“ podívala jsem se na něj.
„Myslím,“ přikývl. „A ty zůstaneš tady.“
„Tak to ani náhodou,“ zavrtěla jsem hlavou. „Jdu s tebou.“
„Alice, mysli na děti,“ odporoval mi.
„Jsou v bezpečí, dokážu se ochránit,“ řekla jsem mu odhodlaně. „Jdu s tebou nebo zůstaneme tady oba.“
„Alice, nechci o tebe přijít,“ zkoušel to.
„A já o tebe, pamatuješ na svůj slib?“ zeptala jsem se ho. „Slíbil si mi, že nás nikdy neopustíš, a teď to porušuješ.“
Jasper
Alice byla tak odhodlaná jít se mnou a mě už pomalu docházely argumenty, jak jí to vymluvit.
„Jdeme,“ řekla mi a odemkla. Teď už jsem neměl na vybranou a šel tedy za ní. Chvilku jsme šli liduprázdnou chodbou, ale pak se před námi objevila ta příšera.
„Přišel sis pro smrt dobrovolně?“ zeptala se mě posměšně.
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou, „přišel jsem tě zabít.“
„Copak nechápeš, že mě zabít nemůžeš?“ zasmála se krutě. „Já jsem zdroj této nemoci, jediné, co mě dokáže zabít, je nějaká protilátka, kterou ty nemáš.“
„Mýlíš se,“ usmál jsem se. „Jsem přece imunní proti tvé nemoci.“
„Ale může mě zabít pouze zdrojová imunní látka v tvém těle,“ odpověděla mi.
„Já jsem zdroj,“ řekl jsem, sundal si přívěšek s modrými krvinkami z řetízku a hodil ho po ní. Tenké sklo, které obalovalo krvinky, se rozbilo a krvinky ji začaly rozkládat. Alice se ke mně přitiskla, aby se na to nemusela dívat.
Po chvilce zmizely i ostatní příšery, Alice se ode mě odtáhla a podívala se okolo.
„Je po všem,“ zašeptal jsem úlevně.
„Díky bohu,“ řekla a přenesla nás pryč. Ty příšery totiž blokovaly náš přenos, ale když tu nebyly, mohli jsme se libovolně přenášet.
Objevili jsme se před nemocnicí, kde bylo liduprázdno.
„Zavřeli celý areál nemocnice,“ řekla mi Alice. „Kdysi jsem o tom četla v novinách. Tak to tady znič, aby na to už nebyla jediná vzpomínka.“
Alice
„Tak hlídej, aby nikdo sem nešel, nevím, jestli se dokážu tolik kontrolovat,“ řekl mi, přikývla jsem. Popošel kousek ode mě a zavřel oči. Cítila jsem, jak se soustředí, pak se nějaká síla začala točit kolem všech budov, které se pomalu začaly tiše rozkládat.
Po chvíli už tu byla jen ohromná plošina, Jasper ke mně přišel a přenesl nás do Sídla. Objevili jsme se v jeho pokoji, už byla tma.
„Můžeš mi vysvětlit, co jsi tam dělala?“ zeptal se mě.
„Přenesla jsem se do našeho bytu v Paříži, nevěděla jsem, že tam bude čekat,“ hájila jsem se.
„To tě to nenapadlo, když nás napadla v LA?“ povytáhl obočí, viděla jsem na něm, jak je na mě naštvaný.
„Ne, nenapadlo,“ přiznala jsem tiše, přecházel po pokoji, cítila jsem, že má nervy na dranc. V jeho myšlenkách jsem viděla, jak si o mně myslí, že jsem nezodpovědná.
„Jak si vůbec tohle můžeš myslet?“ zeptala jsem se ho ublíženě.
„A co si mám o tom myslet?“ zastavil se. „Ohrozila jsi naše děti, myslíš, že bych se v Sídle schovával jen tak. Zůstáváme tady kvůli dětem, a co ty uděláš? Přeneseš se přímo do místa, kde to všechno začalo, tak co si o tom mám myslet?“
Pak už se na mě ani nepodíval, pouze odešel a nezapomněl prásknout dveřmi. Uvědomila jsem si, že má pravdu, udělala jsem strašnou blbost a ohrozila naše děti. Měl právo se na mne zlobit, teď jsem v jeho myšlenkách viděla, jak vzpomíná na naši poslední hádku kvůli mým náladám. Měl pravdu i v tomhle, byla jsem strašně náladová. Posadila jsem se do jeho křesla a rozplakala se.
Nevím, jak dlouho jsem tam jen seděla a vzlykala, než jsem usnula.
Jasper
Vyjel jsem na Alici a teď mi to bylo líto, nechtěl jsem na ni křičet, ale ona prostě odešla z bezpečí Sídla přímo do jádra problému, kvůli kterému jsme se tu schovávali. Málem to stálo naše děti život, tohle jsem si prostě nedokázal připustit. Už jsem přišel o jednoho syna, nechci teď přijít o dalšího a ještě navíc o dceru.
Vrátil jsem se zpátky do pokoje a uviděl Alici, jak spí v mém křesle, na tvářích měla ještě stopy od pláče. Opatrně jsem ji vzal do náruče a odnesl do ložnice. Položil jsem ji na postel a přikryl ji.
Zašel jsem k sobě do studovny a vytáhl si skicář, do kterého jsem si poslední dobou kreslil. Strávil jsem u toho celou noc, k ránu jsem vstal a šel udělat Alici snídani.
Udělal jsem jí její oblíbené jídlo, vešel jsem do ložnice a položil ho na noční stolek. Alice se probudila, jen se na mě podívala a otočila se ke mně zády. Cítil jsem, že byla uražená.
„Ty se mnou nebavíš?“ zeptal jsem se jí, neodpověděla mi, takže jsem měl pravdu, ale nechápal jsem, proč to dělá.
„Smím aspoň vědět, proč se tedy se mnou nebavíš?“
„Sám ho víš moc dobře, včera jsi to přehnal,“ odpověděla mi.
„Ale měl jsem na to právo, vystavila jsi nebezpečí naše děti,“ odporoval jsem jí.
„Dokážu se o ně postarat sama,“ odsekla mi. „Navíc z toho děláš až moc velkou kovbojku a já nechápu proč.“
„Tak ty nevíš?“ zalapal jsem po dechu.
„Ne,“ řekla pouze, to už jsem se opravdu naštval a odešel jsem do své studovny.
Alice
Od té nemocnice už uběhnuly dva týdny a já se s Jasperem pořád nebavím. On se mi vyhýbá a přes pouto mě ignoruje, ani mi to moc nevadí. Prostě to přehnal a musí za to pykat.
„Alice, vnímáš mě?“ zeptal se mě Danny, se kterým jsem zrovna mluvila.
„Promiň, říkal jsi něco?“ podívala jsem se na něj.
„Chci tě vyšetřit,“ odpověděl mi, přikývla jsem a šla s ním do ordinace. Lehla jsem si na lehátko a vyhrnula tričko. Danny mi položil hlavičku ultrazvuku na bříško a začal mi po něm přejíždět.
„Tady jsou oba dokonale vidět i s pohlavím,“ řekl mi s úsměvem.
„Chceš to vědět?“ zeptal se mě, přikývla jsem.
„Tady máš holčičku,“ ukázal na jedno miminko. „A tady zase chlapečka.“
Rozeznala jsem to i já, i když jsem byla pouze zdravotní sestra, protože mě to naučil kdysi Jasper.
„Jinak jste úplně v pořádku,“ řekl mi. „Ale nestresuj se moc, jasný?“
„Pokusím se,“ přikývla jsem, jen přikývl a vytisknul mi fotku dětí.
„Zkus ji dát Jasperovi,“ poradil mi. „Oba jste poslední dobou jako tělo bez duše.“
„Jenže on se mnou nebaví a já s ním mluvit nechci,“ přiznala jsem.
„Alice, on tě miluje, ale víš, jaký strach o tebe a děti měl?“ podíval se na mě. „Vždyť už jedno dítě ztratil a ženu také, vsadím se, že by tohle už nepřežil.“
„Dobře, půjdu za ním,“ přikývla jsem poraženě, seskočila jsem z lehátka a vydala se do Jasperovy studovny. Zaklepala jsem, ale nikdo mi neodpověděl. Vešla jsem a pokoj byl prázdný. Na stole ležel nějaký papír, podívala jsem se na něj a zalapala po dechu. Byla to žádost o rozvod a podepsaná Jasperem.
:)
(Arlin, 5. 4. 2013 21:54)