Princ Smrti - Fantom 29. kapitola
XXIX. Zlom
Jasper
Dva týdny, byly to už dva týdny, co jsem se pohádal s Alicí a od té doby ji ignoroval. Ona prostě nedokázala pochopit, jaký jsem o ni a děti měl strach. Vždyť mohla zemřít, ano, sice dokáže využívat štít jednoho dítěte, ale ten také není všemocný.
Byl jsem už zoufalý, nechtěl jsem, abychom si už dál ubližovali, a nejlepší řešení pro mě byl asi rozchod, i když ji miluji, pořád se jen hádáme a já už nemám na to sílu. Chci mít klidný život, jenže takhle to už dál nejde.
Přišel jsem do svého pokoje a uviděl něco na stole. Byla tam žádost o rozvod, která byla podepsaná i od Alice, a v jedné kolonce, kde byla navržená střídavá péče, bylo to přeškrtnuto a napsáno, že děti budu mít v péči od narození já.
Zalapal jsem po dechu, tohle neměla vidět, chtěl jsem si s ní o tom nejdříve promluvit. Musel jsem okamžitě jednat, zaklepal jsem na dveře Alicina pokoje, tiché „dále“ mě vyzvalo, abych vešel.
„Co chceš?“ zeptala se mě a dál se dívala z okna.
„Promluvit si, nechtěl jsem, abys to viděla, nejdřív jsem chtěl s tebou o tom mluvit,“ řekl jsem jí.
„Teď už není o čem mluvit, podepsala jsem ti to,“ řekla mi zlomeně.
„A co děti?“
„Já nevím, Jaspere, prostě se ve mně něco zlomilo a já se o ně nedokážu postarat sama, prostě ne,“ vrtěla hlavou.
„Alice,“ chtěl jsem jí ještě něco říct.
„Prosím tě, nech toho, už jsem se rozhodla,“ přerušila mě.
„Dobře, nechám, ale zůstaneš tu až do porodu, pak ti zmizím ze života, souhlasíš?“ kapituloval jsem, přikývla.
Alice
Za ten půlrok mého těhotenství se toho tolik změnilo, s Jasperem jsme se rozešli, ale přesto jsme spolu žili kvůli tomu, že jsem čekala jeho děti. Už jsem je nedokázala milovat jako předtím, prostě se ve mně něco zlomilo.
„Alice,“ přišel za mnou Jasper, „je čas.“
Přikývla jsem a s jeho pomocí se postavila. Dnes jsme měli už naplánovaný porod, musela jsem rodit předčasně, protože bylo riziko, že bych nepřežila porod.
Pomohl mi dolů do ordinace, kde jsem měla rodit, chtěla jsem to už mít za sebou.
Položila jsem se na lehátko a on mě uspal.
*****
Probrala jsem se a mé srdce netlouklo, bylo to strašně zvláštní, když mé srdce zase nebilo. Jasper seděl u postele a čekal, až se proberu. Rozhlédla jsem se, jestli někde neuvidím děti, ale nestalo se tak.
„Svou dohodu jsem dodržela,“ řekla jsem tiše.
„Já vím,“ přikývl. „Nebudu ti bránit v odchodu, ani tě do ničeho nutit. Jen jsem se chtěl rozloučit.“
„To jsi hodný,“ přikývla jsem.
„Navíc jsem zjistil, kde jsou Cullenovi, jestli se s nimi budeš chtít setkat,“ řekl mi.
„Chtěla bych se k nim vrátit,“ zašeptala jsem.
„Můžu tě tam aspoň přenést?“ zeptal se mě, přikývla jsem. Zvedli jsme se, nabídl mi ruku, já se ho chytila a on nás přenesl.
„Zrovna se sem přistěhovali,“ řekl mi.
„Děkuju, za všechno,“ řekla jsem mu, pohladil mě po tváři.
„Měj se hezky,“ zašeptal a přenesl se pryč.
Jasper
Přenesl jsem se domů za dětmi, které mě asi teď jediné držely při životě.
„Postarala jsem se o ně,“ řekla mi Alison, když jsem vešel do svého pokoje.
„Děkuju,“ řekl jsem jí tiše, mlčky ke mně přišla a objala mě.
„Máš nás, Armádu a Leah se Sethem,“ zašeptala, přikývl jsem a pustil ji.
„Kdybys cokoliv potřeboval, stačí říct,“ dodala, když odcházela. Byl jsem jí vděčný, netuším, co bych si bez podpory Armády a svých strážců počal.
„Jazzi, můžeme?“ strčila hlavu do dveří Leah, přikývl jsem a posadil se do křesla.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Seth, který přišel se svou sestrou.
„Já nevím, pořád jsem si neuvědomil, že už je doopravdy konec,“ odpověděl jsem mu. Vlčata se podívala na děti a ztuhla, viděl jsem, jak se něco děje. Otiskli se do nich, s vinou se podívali na mě.
„Dnes už je toho na mě moc,“ zašeptal jsem a složil obličej do dlaní.
„Jazzi, my-“ chtěl se Seth obhájit.
„Nevadí mi to, nějak jsem to čekal, ale prostě jsem netušil, že se to stane už dnes,“ řekl jsem mu popravdě.
„My ti je nevezmeme, je to jediné, co ti po ní zbylo,“ řekla mi Leah.
„Ne, otiskli jste se, nebudu vám bránit se s nimi stýkat,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Ale tvými strážci zůstaneme tak jako tak, nepřetrhlo to pouto k tobě,“ řekl mi Seth, pousmál jsem se.
„Teď už si nemůžete vymlouvat, že nepatříte do Rodu Smrti,“ řekl jsem jim s polovičatým úsměvem.
Alice
Jasper mě tu nechal, zhluboka jsem se nadechla a vyšli vstříc novému životu. Pomalu jsem šla k domu, kde bydleli Cullenovi, dostala jsem vizi, jak mě srdečně vítají.
„Alice,“ všimla si mě Bella a v tu ránu byla u mě a objímala mě. Také jsem ji objala.
„Co tu děláš?“ zeptala se mě šťastně. „A kde máš Jaspera?“
Trhla jsem při vyslovení jeho jména.
„Rozešli jsme se, neklapalo nám to,“ zašeptala jsem, Bella zalapala po dechu a znovu mě k sobě přitiskla.
„Alice, mě je to tak líto,“ řekla mi Bella. Hned u nás byli i ostatní a ptali se mě, co se stalo.
„Nechci o tom mluvit,“ řekla jsem, Esmé se na mě chápavě podívala a objala mě: „Zlatíčko, bude dobře, uvidíš.“
„Tak vítej mezi námi, Alice,“ řekl mi Carlisle „a dovol mi, abych ti představil tvou neteř Renesmé.“
Ukázal na dívku, kterou jsem neznala, byla to poloupírka stejně jako má dcera.
„Těší mě,“ podala jsem jí ruku.
„Moc ráda tě poznávám,“ usmála se na mě.
:)
(Arlin, 6. 4. 2013 10:54)