Jdi na obsah Jdi na menu
 


Princ Smrti - Fantom 3. kapitola

12. 8. 2012

     III.    Znovu rodina?

Jasper

Ráno jsem byl už schopný vylézt ze svého pokoje, sice jsem ještě cítil tu bolest u srdce, ale už se to stáhlo na snesitelnou hladinu. Vyšel jsem z pokoje a začal dělat Lizz snídani. Udělal jsem jí palačinky, které milovala.

„Tady to voní,“ uslyšel jsem za sebou. Otočil jsem se a uviděl svou holčičku, přišla ke stolu a pustila se do jídla. Nalil jsem nám krev a posadil se k ní. Pomalu jsem upíjel krev a sledoval, jak se láduje palačinkami. Tolik mi připomínala Alici jako člověka a mou sestřičku. Bodlo mě bolestivě u srdce, když se mi v  hlavě vynořila vzpomínka na sestru.

Ucítil jsem na své ruce Lizzinu ruku, podíval jsem na ni. Pousmála se na mě, věděla, proč se trápím. Nikdy jsem jí nezatajoval informace o naší rodině. Řekl jsem jí vše, co jsem si o nich pamatoval.

„Měl bys jít na hřbitov,“ poradila mi.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Tati, dnes je dvacátého druhého října,“ řekla mi a já ztuhnul. Dnes je to přesně sto čtyřicet tři let, co Hvězdička zemřela.

 

Alice

Pak mě napadlo, kde by mohl být. Zazvonil mi mobil, zvedla jsem ho a uslyšela Esme.

„Holčičko, u Denaliových není,“ řekla mi.

„Já už asi vím, kde by mohl být,“ odpověděla jsem jí.

„Opravdu, a kde?“ zeptala se mě.

„To ti teď neřeknu, potřebuji si tu domněnku ověřit,“ řekla jsem jí.

„Tak dobře, dej nám vědět, jestli jsi ho našla,“ přikývla Esme a zavěsila.

Ihned jsem vytočila číslo na letiště a zarezervovala si letenku do Texasu. Zabalila jsem si do menšího batohu nejdůležitější věci a vyrazila. Vzala jsem si Edwardův Aston Martin a vyjela na letiště. Zaparkovala jsem a rychle se rozběhla pro letenku a do letadla. Měla jsem to taktak, ale vyhovovalo mi to. V letadle jsem přemýšlela, co Jasperovi řeknu, až ho najdu. Také jsem přemýšlela, jestli je s ním naše dcerka nebo ne.

Přistáli jsme a já vyrazila do města, abych si mohla půjčit nějaké auto.

 

Jasper

„Půjdu tam,“ přikývl jsem a dopil krev, kterou jsem měl ve sklence.

„Můžu jít s tebou?“ zeptala se mě Lizz opatrně, přikývl jsem. Rychle dojedla a šla se převléknout. Pomalu jsme vyrazili k hřbitovu, šli jsme pomalým lidským krokem. Nikam jsme nespěchali. Držel jsem Lizz za ruku a společně jsme jimi houpali, jako když byla malá a my se tudy procházeli. Došli jsme na hřbitov ke dvěma hrobům, položil jsem lilie na větší hrob, kde stálo:

Ashley Jasmine Whitlocková

1. 3. 1844-22. 10. 1862

Milovaná žena, dcera, sestra a matka.

Vdechnul jsem si polibek na prsty a položil je na hrob. Hrdlo se mi sevřelo a chtělo se mi brečet, ale vydržel jsem to. Přešel jsem k dalšímu hrobu, kde odpočíval můj maličký chlapeček.

Thomas Jasper Whitlock

22. 10. 1862-22. 10. 1862

Milovaný syn, synovec, vnuk a bratr.

„Tatínek je zase tady, synku,“ zašeptal jsem a položil květiny i na tento hrob.

„Ty jsi tam nechal napsat i něco pro mě?“ zeptala se Lizz se slzami v očích.

„Jestli chceš, nechám tam dát zase ten původní,“ řekl jsem jí, jen zavrtěla hlavou a zabořila mi obličej do košile. Cítil jsem z ní dojetí, tenkrát jsem cítil potřebu to tam napsat, sice to byla jeho nevlastní sestra, ale pořád jsme byli jedna krev, jedna rodina.

Náhle jsem ucítil něčí pach, Lizz se ode mě ihned odtáhla a rozhlédla se. Ten pach jsem poznával.

„Kdo je to?“ zeptala se mě Lizz.

„Alice,“ odpověděl jsem jí.

 

Alice

Doběhla jsem na hřbitov a uviděla je, Jasper stál nad jedním hrobem a dával na něj květiny, Lizz to všechno sledovala. Pak se ho na něco zeptala, přikývl jí. Viděla jsem, jak ho objala a pevně se k němu přitiskla.

Najednou zafoukal vítr a Jasper mě ucítil, Lizz se od něj odtáhla a rozhlédla se, pak se na něco zeptala a já uslyšela své jméno. Teď už nemělo cenu se skrývat, vyšla jsem ze svého úkrytu a blížila se k nim. Oba mě pozorovali svýma smaragdovýma očima, které jsem si u obou pamatovala.

„Jak jsi nás tu našla?“ zeptal se mě tiše Jasper.

„Jednou jsem mě sem také vzal,“ kývla jsem směrem k hrobům, „a ty máš tendenci se vracet ke zdroji své bolesti.“

„Ty sis vzpomněla,“ zašeptala Lizz, přikývla jsem. Ihned se mi vrhla do náruče, pevně jsem ji objala.

„Holčičko moje,“ políbila jsem ji do vlasů. Byla větší než já, ale nevadilo nám to. Jasper nás obě objal a políbil na čelo.

„Holky moje,“ zašeptal. Chvilku jsme se hromadně objímali, než Lizz začalo kručet v břiše. Trochu jsem se zasmála.

„Půjdeme na oběd někam do restaurace, nechce se mi vařit,“ oznámil nám Jasper a přenesl nás do slepé uličky blízko luxusní restaurace.

 

Jasper

Zašli jsme dovnitř a uvítala nás číšnice, která na mě dělala oči. Alice mě objala kolem pasu a schválně zahýbala levým prsteníčkem, kde měla snubní prstýnek. Číšnici sklaplo a odvedla nás do zadnější části, kde byly salonky. Zašli jsme do jednoho a číšnice nám přinesla jídelní lístky.

„Dáme si tři koly,“ objednal jsem pití, číšnice přikývla a odešla.

„Mami, pěkně jsi ji setřela,“ zasmála se Lizz, Alice se jen usmála a hned na to jí zazvonil mobil. Podívala se na něj, němě jsem ji vyzval, aby mi řekla, kdo jí volá.

„Esme,“ řekla mi a zvedla to.

„Ano, Esme?“ zeptala se.

„Alice, tak co našla jsi ho?“ zeptala se Esme, Alice se na mě podívala a já přikývl.

„Ano, našla jsem ho,“ přikývla, „ale ještě chvilku tady zůstaneme, potřebujeme být jen sami dva.“

„Dobře,“ přikývla Esme, „tak ho pozdravuj a brzy se vraťte.“

„Neboj, vrátíme,“ rozloučila se Alice a zavěsila.

„To jste po mě vyhlásili celostátní pátrání, co?“ zeptal jsem se.

„Kdyby jen celostátní,“ odpověděla mi Alice, „Emmett s Rose jeli do Kanady tě hledat a Carlisle s Esme na Aljašku, na mě zbyly státy.“

„Nechtěl jsem vám nahnat strach, jen jsem prostě potřeboval vypadnout a nohy mě donesly sem,“ omluvil jsem se.

„Mimochodem, kdo to zaplatí, já mám všechny peníze doma,“ řekla Lizz.

„Já zas mám batoh v autě,“ dodala Alice, jen jsem nad tím mávnul rukou. Vyndal jsem mobil, sundal kryt a vytáhnul několik bankovek, které jsem tam měl ještě s kreditní kartou.

„Co ty všechno s sebou nemáš,“ zakroutila nade mnou Lizz hlavou.

„Nouzová hotovost se vždy hodí,“ pokrčil jsem rameny. Hned na to přišla číšnice s pitím, objednali jsme si jídlo, přičemž jsme s Alicí věděli, že ho nebudeme jíst.

Po půl hodině nám přinesli jídlo a Lizz se do svého s chutí pustila. Jedla, jako by měla celý rok jíst.

„Tati, víš, že tvá kola vypadá chutně?“ zeptala se mě Lizz.

 

Alice

Jen, co to Lizz řekla, Jasperova kola se sama přisunula k ní. Obě jsme na to koukaly jako tele na nová vrata.

„Vy jste zapomněly, že jsem telekinetik?“ zeptal se nás Jazz.

„Ne, nezapomněla jsem na to, ale dlouho jsi to už nepoužil,“ odpověděla mu Lizz, „navíc jsi mi říkal, že máš s tím problémy.“

„Hodně jsem trénoval,“ vysvětlil jí, „záchvat už jsem neměl pěkně dlouho.“

„To je dobře,“ řekla jsem mu a položila svou ruku na jeho. Pamatovala jsem si, jak jednou dostal záchvat v ústavu, málem zabil všechny chovance, ale naštěstí jsem ho dokázala uklidnit.

Lizz dojedla své jídlo a trochu si vzala i od nás, takže jsme byli ušetřeni, Jasper mávnul na číšnici a zaplatil.

„Co kdybychom skočili si něco malého nakoupit?“ zeptala jsem se.

„To je dobrý nápad, mami,“ zaradovala se Lizz a Jasper zaskuhral, v tu chvíli mi ho bylo líto.

„Zajedu nám pro auto,“ oznámil nám a tím se krásně vyvléknul z nákupů. Jasper nám podal svou kreditní kartu a odešel. Společně jsme se vydaly do nákupního centra.

„Táta nesnáší nakupování,“ zasmála se Lizz, když jsme spolu vybíraly nějaká trička.

„Já vím, on vždy dokázal vymyslet tak neprůstřelnou výmluvu, aby nemusel s námi jít,“ přikývla jsem s úsměvem.

„To je celý on,“ přitkala Lizz.

„Máš nějaký dar?“ změnila jsem téma.

„Po tátovi,“ přikývla, „dokážu ovlivňovat emoce.“

 

Jasper

Zašel jsem do té slepé uličky a přenesl se domů, kde mě čekalo pěkné překvapení. Před domem se vyvaloval stříbrný vlk, který se vyhříval na podzimním sluníčku, a na houpačce ležel další tentokrát pískový a líně se houpal. Oba vlci spali, takže jsem je nechal. Zašel jsem si pro klíčky od auta a vyjel zpátky do města.

Zaparkoval jsem v garážích a vydal se najít Alici a Lizz dřív, než mi vybílí celou kreditku. Našel jsem je v prvním obchodě s oblečení.

„Tak co jste mi vybraly?“ zeptal jsem se jich.

„Tati, co tu děláš?“ zeptala se mě Lizz, „čekaly jsme tě až za pár hodin.“

„Jestli tedy nepotřebujete nosiče, půjdu,“ otočil jsem se k odchodu, ale zastavily mě dva páry rukou.

„Ne, to je dobrý,“ zastavila mě Lizz, zasmál jsem se a opřel se o zeď za sebou. Obě se vrátily k vybírání kalhot, zavrtěl jsem nad nimi hlavou.

„Tati, ty máš vůbec nějaké strážce jako babička a teta, nebo nemáš?“ zeptala se mě Lizz.

„Mám dva, stali se jimi nedávno,“ odpověděl jsem jí.

„Kdy?“ zeptala se mě Alice.

„Před třemi měsíci,“ řekl jsem jí.

„Znám je?“ povytáhla obočí.

„Leah a Seth, jsou to měniči,“ vysvětlil jsem jí.

„Měniči?“ podivila se Lizz.

„Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl o vlcích z La Push?“ zeptal jsem se jí, přikývla a já pokračoval: „Tak oni jsou jejich potomky, mění se ve vlky a podle všech našich legend jsou měniči nejlepšími strážci.“

 

Alice

„A mohou tě najít?“ zeptala jsem se.

„Už mě našli,“ pousmál se, „našel jsem je u domu, Leah se vyvalovala na sluníčku a Seth ležel na houpačce.“

Lizz se trochu zasmála a vrátila se k vybírání oblečení, ale já jsem si Jaspera prohlížela, nevěděla jsem moc, co jsou to ti strážci, ale tušila jsem, že to má něco společného s jeho postavením v našem světě.

Náhle jsem dostala vizi, viděla jsem Edwarda, jak objímá Bellu, která pláče. Probrala jsem se a pohlédla na Jaspera, který se mě pohledem ptal, co jsem viděla.

„Edward se vrací k Belle,“ řekla jsem mu, trochu se pousmál. Najednou mu zazvonil mobil, podíval se na něj a zvednul to.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Archiv

Kalendář
<< leden / 2020 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 46924
Měsíc: 702
Den: 36