Princ Smrti - Fantom 30. kapitola
XXX. Únos
Jasper
„Tati, jedeme,“ přiběhl ke mně můj jednoroční syn a vyskočil mi na klín. Byl strašně chytrý, na jeden rok byl mentálně hrozně dopředu než jeho tělo. Přemýšlel už snad jako tříleté možná ještě věkově starší dítě, které už dobře mluvilo, což se odrazilo na jeho řeči, dokonce už mluvil o sobě jako o „já“ a dokázal krásně skloňovat a vyslovovat. Navíc dokonale chápal zákazy a příkazy, které jsem jim občas dal. Ale ve společnosti se choval jako opravdové jednoroční dítě, které velice dobře poslouchá. A jeho sestřička na tom byla také tak, oba mi byli strašně podobní, ale měli i něco z Alice. Oba zdědili mé blonďaté vlasy a oči, které měl každý, kdo pokrevně patřil do Rodu Smrti.
„Ty se tam nějak těšíš,“ řekl jsem mu, jen přikývl a seskočil. Hned běžel ke dveřím, kde začal stepovat. Jeho sestřička k němu přišla a normálně se postavila vedle něj.
„Tak jdeme,“ zvedl jsem se a otevřel dveře. Johny vyletěl ze dveří a hnal se k výtahu. Janie počkala na mě a šla vedle mě.
„Těšíš se na kamarády?“ zeptal jsem se jí.
„Jo,“ přikývla a rozeběhla se k bráškovi. Musel jsem se nad nimi pousmát, byla to strašná třeštidla, chvíli nezůstali v klidu. Zavolal jsem výtah a počkali jsme na něj. Johny nedočkavě poskakoval na místě a Janie chodila do kolečka.
Dnes po dlouhé době šli zase do jeslí, kam jsem je dával, aby se trochu socializovali. Leah a Seth, kteří s nimi věčně byli, si také potřebovali odpočinout a já také. Dnes jsem chtěl jít na lov, byl jsem už žíznivý a navíc už docházela krev pro dvojčata.
Došli jsme do garáže a já je posadil do auta. Vyjeli jsme do jeslí, kam se děti už strašně těšily. Během chvilky jsme tam byly, pomohl jsem jim se převléct a odvedl je do třídy.
„Dobrý den, tak tady vám je vedu,“ řekl jsem učitelce.
„Dobrý den, už jsme se na ně těšili,“ usmála se na nás. „Přijdete jako obvykle ve dvě?“
„Ano,“ přikývl jsem a chtěl odejít.
„Táta, pusu,“ zavolala na mě dvojčata, přišel jsem k nim a oba je políbil do jejich blonďatých vlásků.
„Nezlobte,“ řekl jsem jim tiše, přikývli a já odešel.
Alice
Nemohu uvěřit tomu, že je to už rok, co jsem se rozešla s ním. Můj život se změnil, už jsem nebyla tolik veselá. Byla jsem jediná v rodině bez partnera, teď jsem chápala, jak se cítil Edward předtím, než našel Bellu.
Pořád jsem na něj musela myslet, Edward byl někdy ze mě na prášky, ale nikdy mi nic neřekl, nechával si mé myšlenky pro sebe. Ale jednu věc nevěděl, na tu určitou věc jsem nikdy nepomyslela, nechtěla jsem vzpomínat na to.
„Alice, budeme tu chodit na střední nebo chceš na vysokou?“ zeptala se mě Bella.
„Mě je to jedno, ale radši bych třeba někde pracovala,“ odpověděla jsem jí.
„A kde bys chtěla pracovat?“ zeptal se mě Carlisle.
„S tebou v nemocnici, jsem zdravotní sestra,“ řekla jsem mu.
„To ti mohu zařídit, ještě jsme si neobstarali doklady, takže tě trochu postrašíme,“ usmál se na mě.
„Rosalie za chvilku přijede, volala mi,“ přišel za námi Emmett. Rose a Emmett už tu bydleli měsíc a Rosalie si našla práci v jeslích, dokázala si tak trochu přiblížit svůj sen a všichni jít to schvalovali. Byla tak šťastná teď.
„A co má za překvapení?“ zeptal se Edward, když si přečetl něco v Emmettových myšlenkách.
„Já nevím, jen mi řekla, že má pro nás veliké překvapení,“ odpověděl mu. Během chvilky jsme uslyšeli, jak se přijíždí auto. Najednou Edward vykřikl: „Rosalie, to nemyslíš vážně?“
Jasper
Nasedl jsem do auta a vyjel do lesa, abych si mohl v klidu zalovit. Leah a Seth čekali na mě u lesní cesty, chtěli si se mnou zalovit a navíc mi pomoc při sběru krve pro dvojčata.
„Ahoj, vlčata,“ usmál jsem se na ně, když jsem vystoupil z auta.
„Ahoj, upíre,“ zasmál se Seth a otevřel kufr od auta, aby vytáhnul kanistry na krev. Rozeběhli jsme se na lov, během několika hodin jsme měli několik litrů krve a já měl zásobu asi na dva týdny.
„Půjdu pro dvojčata, odnesete to prosím domů?“ zeptal jsem se jich. Přikývli, vzali krev a přenesli se domů. Nasedl jsem do auta a vyjel do jeslí, abych vyzvednul děti.
Zastavil jsem před budovou a vystoupil. Nevím proč, ale měl jsem strašně zvláštní pocit, že se něco stalo. Vstoupil jsem do třídy, kde všechny děti spaly, a učitelka seděla v křesle a dívala se na ně.
„Jdu si pro dvojčata,“ zašeptal jsem, ona se na mě zvláštně podívala.
„Vždyť si je už odvezla jejich teta,“ řekla mi, nechápal jsem to, přece jsem Lily nic neříkal a byli jsme s učitelkou domluveni, že si je já vyzvednu ve dvě hodiny, které teď přesně byly.
„Já jsem pro ně svou sestru neposílal,“ zavrtěl jsem hlavou, učitelka se na mě podívala jako na blbce.
„Ale ano posílal, byla to blondýnka, vysoká, pracuje tu jako učitelka, říkala, že je to vaše sestra,“ odpověděla mi. Pak mi to došlo, byla to Rosalie a odvezla je ke Cullenovým. Rozzuřeně jsem odešel.
Alice
Dovnitř vešla Rosalie a vedla dvě děti, které byly velice zmatené a vystrašené.
„Rosalie, co jsi to provedla, přece je nemůžeš oddělit od jejich otce,“ zakřičel na ni Edward, děti se rozhlížely po místnosti a já si všimla jejich očí, které byly stejné jako jeho, navíc mi byly trochu podobné.
„Kde je táta?“ zeptal se ten malý chlapec.
„Ten tu teď nebude, budete tu s námi,“ řekla jim Rosalie a maličká se na ni vystrašeně podívala.
„Jak se jmenujete?“ zeptala se jich.
„Neřekneme,“ řekl jí vzdorně chlapec, v očích jsem mu viděla odhodlání, které jsem vídala i u něj.
„A proč ne?“ zeptala se jich sladce Rosalie, dělalo se mi z ní zle.
„Neznáme vás, nechte nás být,“ odpověděl jí chlapec, dívka jen stála vedle něj a vyděšeně nás všechny sledovala.
„Ale já jsem teď vaše maminka, takže mě budete poslouchat,“ řekla jim Rosalie.
„Ne,“ zavrtěl hlavou chlapec, viděla jsem, že se Rosalie začíná dostávat do varu.
„Tak poslouchej, ty jeden, budeš mě prostě poslouchat a hotovo,“ zavrčela na něj.
„Nebo co?“ povytáhl obočí, já se nestačila divit, on mluvil jako nějaký dospělý, i když mu byl jeden rok. Bylo na nich vidět, že jsou velice inteligentní, ale netušila jsem, že až tak.
„Nech toho už,“ zakřičela na něj Rosalie a chtěla mu jednu dát, ale jen se napřáhla, odletěla do skla. Rozhlédla jsem se, abych se ujistila, kde je, ale nikde jsem ho neviděla.
„Táta říkal, že to nemáme dělat,“ řekla tiše dívka chlapcovi. Najednou jsem uslyšela, jak před domem zastavilo smykem autem.
„Rosalie!“ uslyšela jsem.
Jasper
Byl jsem tak rozzuřený, jak si vůbec dovolila, vzít mi mé děti. Rozrazil jsem dveře a uviděl Rosalii, jak se sbírá ze skla. Přiběhnul jsem k ní a chytil ji pod krkem.
„Jak se vůbec opovážila dotknout mých dětí?“ zavrčel jsem na ni a zvedl ji do vzduchu.
„Jaspere,“ uslyšel jsem vyděšený výkřik Esme, hodil jsem Rosalii na zem a otočil se na ni.
„Omlouvám se, že jsem sem tak vletěl, ale Rosalie mi vzala děti, přišel jsem si pro ně,“ řekl jsem jí.
„My tě chápeme, Jaspere, ale nemusel jsi sem tak vletět,“ řekla mi Esme.
„Esme, ty jsi měla dítě, jak by ti bylo, kdyby ti ho někdo unesl, jak by ses chovala k tomu únosci?“ zeptal jsem se jí.
„Nevím,“ pokrčila rameny. „Asi bych ho nějak potrestala.“
„Já také a Rosalie má štěstí, že už nejsem Fantom, jinak by byla mrtvá,“ řekl jsem a pohlédnul na jmenovanou, která se schovávala za Emmettem.
„Tati, pojedeme už domů?“ zeptal se mě Johny.
„Jistě,“ přikývl jsem, Janie ke mně přišla a natáhla ruce. Vzal jsem ji do náruče, Johny se mě chytil za ruku a odešli jsme. Posadil jsem je oba do auta a odjel od Cullenových pryč.
Alice
Jasper odvedl děti a v mém dávno mrtvém srdci se začala utvářet díra. Něco mi chybělo a já nevěděla co.
„Alice, jsi v pořádku?“ zeptala se mě Esme, přikývla jsem.
„Ty jsi věděla, že má děti?“ podívala se na mě Bella.
„To jsou mé děti,“ odpověděla jsem jí.
„Tak proč jsi je sem také nevzala?“ vyjela na mě Rosalie.
„Nechtěla jsem, něco se ve mně zlomilo a já cítila, že bych nebyla schopna se o ně postarat,“ řekla jsem jí.
„Já bych se o ně postarala,“ zavrčela Rosalie.
„Jenže oni mají i otce, který vychoval i jejich sestru, takže, proč bych měla ti je nechávat?“ povytáhla jsem obočí.
„Jsem jejich teta, mám na ně také právo,“ vykřikla.
„Ale on je jejich otec,“ řekla jsem jí klidně. „To znamená, že on má na ně větší právo.“
Rosalie mi chtěla něco říct, ale já ji nechtěla poslouchat, odešla jsem nahoru a zavřela se u sebe v pokoji. Přemýšlela jsem nad svým někdejším rozhodnutím, teď jsem si uvědomila, že jsem udělala velkou chybu, kterou už nepůjde napravit.
„Alice, mohu dovnitř?“ zeptala se mě Esme.
„Pojď dál,“ přikývla jsem, Esme vešla a posadila se ke mně na postel.
„Edward mi řekl, na co myslíš,“ řekla mi. „Možná bys měla jet za Jasperem a promluvit si s ním. Máš třeba ještě šanci, že ti dovolí, aby ses s dvojčaty vídala.“
„Esme, já nevím, on mi to nikdy neodpustí, tenkrát jsem vystavila děti nebezpečí a kvůli tomu jsme se pohádali, protože jsem nechtěla uznat pravdu,“ řekla jsem jí.
„Za pokus nic nedáš,“ přemlouvala mě.
„No tak dobře,“ přikývla jsem.
:D
(Jana, 9. 4. 2013 22:20)