Princ Smrti - Fantom 31. kapitola
XXXI. Změna
Jasper
Dovezl jsem dvojčata domů a hned se vrhnul do práce. Děti byly u mě v pokoji a hrály si s hračkami v rohu. Vždy jsem je tu měl a oni si jen tak hrály.
Najednou někdo zaklepal, vyzval jsem dotyčného, ať vejde, a dovnitř vešla Alice. Byl jsem překvapený, děti se na ni podívaly a dál si hrály. Netušily, kdo je jejich matka, zatím jsem jim to neříkal, vždyť byly malí, i když rozumem byly skoro jako dospělí, ale chtěl jsem jim dopřát klidné dětství.
„Ahoj, mohu s tebou mluvit?“ zeptala se mě Alice nesměle.
„Jistě,“ pokynul jsem jí, aby se posadila do křesla před stolem.
„Tati?“ oslovila mě Janie.
„Ano?“ podíval jsem se na ni.
„Můžeme jít za Leah a Sethem?“ zeptala se mě, přikývnul jsem a oba ihned zmizeli.
„Tak o čem jsi chtěla mluvit,“ podíval jsem se na Alici.
„O dětech,“ řekla mi, „chtěla bych se s nimi vídat, pokud by ti to nevadilo.“
Trochu mě to zaskočilo, ale neměl jsem jí proč bránit, aby se stýkala s našimi dětmi.
„Ne, nevadí mi to,“ řekl jsem jí.
„Je mi jasné, že jsi hodně zmatený, ale když jsem je dneska viděla, prostě jsem se už od nich nemohla držet dál,“ přiznala.
„Nebudu ti v tom bránit, ale problém je, že tě neznají,“ podotkl jsem.
„Já vím,“ přikývla, „moc mě to rozhodnutí mrzí.“
Alice
Jasper byl z mé změny hodně zmatený, chápala jsem ho, asi bych na jeho místě byla na tom stejně.
„Ale nechci, aby s nimi byla Rosalie, já jí ten únos neodpustím,“ řekl mi.
„Jistě, já také ne,“ přikývla jsem, „myslela jsem, že bych za nimi jezdila sem.“
„Dobře, jak jsem řekl, bránit ti v tom nebudu,“ přikývnul také. Najednou jsem uslyšela něco, otočila jsem se a uviděla malou, jak sedí nahoře na knihovně.
„Janie, co jsem ti říkal o tom přenášení?“ zeptal se jí Jasper, jen pokrčila rameny a začala houpat nožičkami sem a tam.
„Pojď dolů,“ řekl jí Jasper.
„Proč?“ zeptala se ho zklamaně.
„Můžeš spadnout,“ odpověděl jí Jasper, „tak šup, ať už jsi dole.“
„Tati,“ zkusila na něj psí oči.
„Jane, pojď dolů,“ zopakoval.
„Tati,“ prosila.
„Jane Alice Whitlocková, okamžitě se přenes dolů, já tě sundávat už nebudu,“ řekl jí nekompromisně, Jane si povzdechla a objevila se před knihovnou.
„A už to dělat nebudeš, že?“ zeptal se jí, malá se jen nafoukla a přenesla se pryč. Vykuleně jsme se na něj podívala, on jen pokrčil rameny, jako by to bylo úplně normální.
„Jak často se to děje?“ zeptala jsem se ho.
„Jak kdy,“ odpověděl mi bezstarostně, „oba jsou strašně živí.“
Najednou se začala posouvat lampa na jeho stole a málem spadla, kdyby ji nechytil.
„Johny,“ zakřičel a jmenovaný se sem přenesl. Tvářil jako andílek, nechápala jsem, co se děje.
„Neříkal jsem ti také, že nemáš cvičit psychokinezi, dokud nejsem s tebou?“ zeptal se ho Jasper, malý se pořád tvářil jako „já nic, já muzikant“.
Jasper
Ach, bože, nejdřív Janie, teď Johny, ti dva jsou prostě nepoučitelní.
„Leah mi to dovolila,“ řekl mi.
„Ta ti dovolí všechno,“ podotkl jsem.
„No právě,“ pousmál se, teď mi zase připomínal nějakého puberťáka a ne jednoleté dítě.
„Johny, aspoň ty poslouchej, ano?“ zeptal jsem se ho, zatvářil se, jako bych mu sebral lízátko, ale přikývl a přenesl se pryč.
„Máš tu celkem živo,“ podotkla Alice s úsměvem.
„Někdy až moc, ti dva jsou strašně vyspělí, co se týče jejich mentální stránky, předčí v některých věcech i dítě v pubertě a to jim je jeden rok,“ přikývl jsem.
„A to je špatně,“ uslyšel jsem známý hlas, vzhlédl jsem a uviděl Fantoma. Zalapal jsem po dechu, myslel jsem, že jsem s ním splynul.
„Jaspere, Alice,“ pozdravil nás a posadil se vedle Alice.
„Co se děje?“ zeptal jsem se ho.
„Přišel jsem vám něco říct,“ začal, „jde o vaše děti, ony zemřou za rok.“
„Proč?“ zalapala po dechu Alice.
„Jejich moc je pohltí, oni ještě nemají mít takovou moc, jejich tělo na to ještě není připraveno,“ vysvětlil nám Fantom, „jenže moc se jim objevuje podle psychické vyspělosti a oni jsou už jako dospělí.“
„Jenže co to způsobilo?“ nechápal jsem.
„Když jste se pohádali naposledy, byl to velký zlom pro vás i děti, protože ony natáhly vaše pouto do sebe, což jim umožnilo takhle rychle dospět,“ odpověděl mi.
„A co můžeme dělat?“ zeptala se ho Alice.
„Vím, že se oba milujete, Jaspere, jsem pořád někde hluboko tvou součástí, takže to vím,“ řekl Fantom.
Alice
Jasper se na mě podíval a pak se znovu otočil na Fantoma, který měl pravdu, nikdy jsem ho nepřestala milovat.
„Ale to není to hlavní,“ řekl Jasper a Fantom přikývl: „Já vím, musíte se znovu k sobě dostat, obnovit pouto, které jste měli. To vám pomůže.“
„Jenže jak?“ zeptal se Jasper.
„Musíte se vrátit zpět v čase, já to dokážu zařídit, ale potřebuji vidět, že se pořád milujete,“ řekl Fantom, „musíte se políbit a dát do polibku celou svou lásku k tomu druhému, i když jste ji pohřbili v sobě hodně hluboko.“
Při těch slovech se Fantom podíval na Jaspera, který seděl a přemýšlel.
„A pak musíme dělat, co?“ podíval se na Fantoma Jasper.
„Bojovat za svou lásku, to těhotenství je test, jestli se opravdu milujete, a vy jste ho neudělali,“ odpověděl mu Fantom, „smrt vašich dětí je ten trest, který pak přijde. Já tomu chci zabránit, protože jsem viděl, co se pak stalo. Nepřejte si to vědět.“
„A děti pak budou normální, když se nám to povede?“ zeptala jsem se Fantoma.
„Budou se chovat na svůj věk,“ přikývl Fantom, „půjdete do toho?“
Podívala jsem se na Jaspera, který přikývl, zvedli jsme se a přešli k sobě. Jasper se ke mně sklonil a opatrně mě políbil. Bylo to už přes rok a půl, co jsem se s ním líbala naposledy, ale pořád líbal tak krásně. Dostala jsem ze sebe svou lásku a dala ji do toho polibku. Cítila jsem, jak sám se sebou bojuje, ale pak jsem ucítila i jeho lásku.
Pak se mnou zatočil svět a já omdlela.
Jasper
Probral jsem se a cítil, jak mi bije srdce. Alice mi ležela v náruči a spala. Natáhl jsem se pro mobil a podíval se, jaký den je. Bylo desátého října, to znamená, že Alice je ve druhém měsíci skoro ve třetím a já jsem po tom zranění. Podíval jsem se na svou ruku a uviděl „krásnou“ dlahu.
Alice se zavrtěla a probudila se. Posadila se a zmateně se rozhlédla okolo.
„Kde to jsme?“ zeptala se mě.
„V Sídle,“ odpověděl jsem jí, „vrátili jsme se zpět v čase přibližně o rok a půl.“
„Takže to znamená, že jsem znovu těhotná,“ zašeptala.
„A já mám zase ten krám na ruce,“ povzdechl jsem si, jen se zasmála.
„Proč ale nemáme pouto?“ podívala se na mě.
„Asi si pořád nejsme tolik blízcí jako předtím,“ zamyslel jsem se.
„Chceš se znovu sblížit?“
„Alice,“ vzal jsem její obličej do dlaní, i když má zraněná ruka protestovala, „já tě miluju, ale potřebujeme trochu času.“
„Já vím,“ sklopila hlavu, „všechno jsem zkazila.“
„Ne, můžeme za to oba, neházej vinu jen na sebe, já také za něco mohu,“ řekl jsem jí.
Alice
Nevěděla jsem, co mu na to říct, ta hádka nás rozdělila a málem zabila naše děti. Nechtěla jsem už na to myslet.
„Měli bychom jít ještě spát,“ řekl mi, „jsou teprve dvě hodiny.“
Přikývla jsem a znovu se položila na postel. Jasper si lehnul vedle mě a já mu ležela na paži. Po chvilce už poklidně oddechoval, ale já pořád nemohla usnout. Vzpomínala jsem na svůj život bez něj, bylo to teď mezi námi jiné. Cítila jsem tu propast, kterou mezi námi čas vytvořil.
Tiše jsem se zvedla a šla ke stolu, kde stála naše fotka. Byla focená před rokem, byli jsme tam tak šťastní.
Vzala jsem do ruky další fotku, byli jsme společně na fotce a líbali jsme se. Ještě dnes slyším Jasperovo „kde jsi to zase vzal?“, když se na to ptal Dannyho, který nám dal tuto fotku k Vánocům.
Jasper najednou začal sebou šít, zdravou ruku měl zaťatou v pěst, až mu zbělaly klouby. Rychle jsem k němu přiběhla, viděla jsem, jak mu tečou slzy zpod zavřených víček.
„Ne,“ zašeptal a začal sebou šít ještě víc, měl asi nějaký hodně živý sen.
„Jazzi,“ zašeptala jsem a chytila ho za ruku. Nereagoval na to, snažila jsem se ho jemně probrat. Pak najednou vykřiknul: „Ne, Alice!“
Vystřelil do sedu a zrychleně oddechoval. Z očí mu tekly slzy, byl dezorientovaný. Po chvilce si všimnul, že ho držím za ruku.
„Alice,“ zašeptal a přitáhnul si mě k sobě do objetí. Objala jsem ho kolem krku, i když jsem netušila, co se v tom snu stalo, muselo to být hrozné pro něj, když byl takový. Připomnělo mi to ten den, kdy jsme poprvé utíkali z nemocnice. Ten den se snad poprvé za svůj upíří život takhle zhroutil.
Po hodně dlouhé době se znovu uvolnil a usnul tvrdým spánkem.
:)
(Arlin, 11. 4. 2013 15:01)