Povídkový blog

X. Temná stránka

Na ostrově jsme s Alicí, dětmi a vlčaty nakonec strávili celý měsíc. Moc jsme si to tam užili, můj vztah s dětmi i Alicí se utužil.

„Jaspere, pojď,“ poháněl mě Seth, povzdechnul jsem si a zvednul se. Vzal jsem do náruče Johnyho, Alice mě chytila za ruku a já nás přenesl.

Objevili jsme se v Sídle na zadním nádvoří, všude bylo živo. Nechápal jsem to, zastavil jsem Dannyho, který také lítal sem a tam.

„Co se děje?“ zeptal jsem se ho.

„Jaspere,“ odpověděl mi, „unesli Damiena, Ashley a tvé rodiče.“

„Cože?“ dostal jsem ze sebe. „Kdy?“

„Je to už pár dní,“ řekl mi.

„Proč jste mi nikdo nezavolal?“ nechápal jsem.

„Nechtěli jsme vás rušit,“ pokrčil rameny.

„To už je teď jedno,“ zavrtěl jsem hlavou. „Svolej Mistry, ať se rozdělí a hledají po celém světě. Ostatní skupiny, ať jsou připraveni radši na boj.“

„Jistě,“ přikývnul.

„Kde je viděli naposledy?“ zeptal jsem se ještě.

„V obchodním centru,“ odpověděl mi a rozeběhl se splnit mé příkazy. Otočil jsem se a rozešel se do garáže.

„Co chceš dělat?“ přiběhla za mnou Alice.

„Jet se podívat do toho centra, třeba tam něco bude,“ odpověděl jsem jí a odemknul auto.

„Jdu s tebou,“ řekla mi a chtěla otevřít dveře od spolujezdce. Obešel jsem auto a chytil ji za ruku.

„Ne, nikam nejdeš,“ řekl jsem jí a sundal ruku z dveří. Chtěl jsem se vrátit zpět na své místo, ale ona mě chytila za ruku a otočila k sobě.

„Řekla jsem, že jdu s tebou,“ dívala se mi odhodlaně do očí.

„Alice, já zas řekl, že nikam nejdeš, zůstaneš tady,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Jaspere, já už nechci pořád být schovaná,“ snažila se mě přesvědčit.

„Alice,“ vzal jsem její obličej do dlaní, „zůstaň prosím tady, jsi těhotná. Nechci, aby se vám něco stalo.“

„Kdysi jsem také byla těhotná a bojovala jsem,“ zavrtěla hlavou.

„Ale to jsem nevěděl,“ odporoval jsem.

„Já to ale zvládla, nezemřela jsem,“ řekla mi. Měl jsem chuť si odfrknout, hlavou se mi prohnala vzpomínka na boj.

„Jaspere, já se změnila od té doby,“ řekla mi Alice a sundala mé ruce ze svých tváří.

„Jdu s tebou,“ zopakovala mi, odstrčila mě od dveří a nastoupila.

„Tak jedeš?“ zeptala se mě, než zabouchla dveře. Povzdechnul jsem si a nasednul si. Vyjel jsem z garáže a plnou rychlostí se rozjel do Londýna.

Zaparkoval jsem v podzemní garáži a vystoupili. Vydali jsme se společně do centra.

„Rozdělíme se,“ řekla mi Alice. „Když něco budeme mít, řekneme to poutem.“

Přikývnul jsem a vydal se do obchodů, které mamka měla ráda. Zašel jsem do jednoho obchodu a hned si mě všimla až moc ochotná prodavačka.

„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se mě s koketním úsměvem.

„Ano,“ přikývnul jsem, „chtěl jsem se zeptat. Byla tu má sestra před pár dny a něco si tu chtěla koupit, ale nyní nemá čas. Nepamatujete si ji náhodou? Vypadala hodně podobně jako já a měla stejné oči, jako mám já.“

Trochu se zasekla a zalhala: „Ne, nepamatuji si ji.“

Podíval jsem se jí do očí a použil na ni nátlak: „Nelži mi a řekni mi pravdu.“

„Byla tu žena,“ řekla mi, „s mužem, pak se k nim přidal ještě jeden, černovlasý, něco jim řekl a pak společně odešli.“

„Dobře, tak teď zapomeň, že jsem se na něco ptal,“ řekl jsem jí, zamrkala a já urychleně odešel.

Jazzi, uslyšel jsem výkřik v Alicině mysli, ihned jsem se na ni naladil a uviděl, že ji drží Dorien. Zavrčel jsem a opustil Alicinu mysl. Lidským tempem jsem se rozeběhnul do garáží, kam mířili.

„Ale můj nejmladší vnuk,“ řekl mi Dorien, který držel Alici pod krkem. Chtěl jsem zavrčet, Alice to vycítila a v mysli mi řekla: Nenech se vyprovokovat.

„Co chceš, Doriene?“ zeptal jsem se s ledovou maskou, ale uvnitř jsem vřel.

„Dávám naši rodinu znovu dohromady,“ odpověděl mi s hraným přátelským úsměvem.

„Pusť ji, ona nemá s tím nic společného,“ řekl jsem mu.

„Vždyť je to tvá žena, je členem rodiny,“ zavrtěl hlavou, Alice se na něj trochu podívala. Dorien se díval na mě, položila si tedy ruku na bříško a najednou byl uvězněn v ledu. Alice se mu vytrhla a přešla ke mně. Dorien se na nás udiveně díval, nečekal to.

„Smůla, že naše dítě svou matku chrání, co?“ zeptal jsem se ho, Dorien zavrčel a chtěl se dostat z ledu ven, ale byla to velice silná vrstva.

„Kde jsou mí rodiče?“ přešel jsem k němu.

„Trhni si,“ zavrčel Dorien, zapálil jsem ruku a skrz led proniknul k jeho srdci. Sevřel jsem ho v dlani a zmáčknul ho. Dorien zařval bolestí.

„Kde jsou mí rodiče?“ zopakoval jsem otázku. „Řekni mi to a možná tě nezabiju.“

„Zabij mě a nikdy se nedozvíš, kde jsou,“ řekl mi. „Stejně za pár hodin umřou, pokousal jsem je.“

Zavrčel jsem a podíval se mu do očí: „Kde jsou mí rodiče?“

Použil jsem na něj nátlak, Dorien se mu snažil vzdorovat, ale pak mu podlehnul a nenávistně mi odpověděl: „V Rumunsku na hradě.“

Zabij ho, jinak zase něco udělá, řekla mi Alice, přikývnul jsem a vytrhnul Dorienovi srdce z hrudi. Lusknul jsem prsty a jeho tělo přenesl někam, kde ho nikdo nikdy nenajde.

„Jdeme?“ zeptala se mě Alice. „A neopovažuj se zase odporovat, teď jde o život tvých rodičů.“

Měla pravdu, bez protestů jsem ji vzal za ruku a přenesl kousek od sídla Rumunů.

„Co chceš dělat?“ zeptala se mě Alice. „Nakráčet tam?“

„To přesně mám v plánu,“ přikývnul jsem a chtěl se tam rozejít. Chytila mě za ruku a přitáhla zpátky k sobě.

„Neblbni pořád,“ řekla mi.

„A co mám dělat, Alice?“ vykřiknul jsem. „Mám tam rodiče, bratra a matku mé dcery.“

„Zavolej Mistry, spolu s nimi to dokážeme,“ pokračovala klidně, sundala mi kožený náramek a položila ruku na znamení. Ihned se před námi objevili Mistři.

Danny se rozhlédnul a ihned se podíval na mě a Alici: „Tady jsou?“

Přikývnul jsem, Danny si povzdechnul a pomalu se vydal k sídlu.

„Zavedu vás do katakomb,“ řekl nám. „Jak znám Stefana, zavřel je tam.“

Rozeběhli jsme se za Dannym, který nás vědomě vedl. Zastavili jsme se až před zdí, která vypadala nově.

„Zdá se, že můj tajný vchod už zazdili,“ řekl Danny zamračeně a chtěl to otočit.

„Ustupte, zelenáči,“ řekla Alice a přešla k té stěně. Položila si jednu ruku na bříško a druhou na stěnu, cítil jsem, jak se soustředí, a pak se stěna zbořila. Danny povytáhnul obočí a Alice se na nás vítězně podívala.

„Tak jdeme dál,“ řekl jen Danny a rozešel se dál. Následoval jsem ho společně s ostatními, Alice mě chytila za ruku a stiskla mi ji.

„Omlouvám se za svůj výbuch,“ zašeptal jsem. „Já jen…mám strašný strach o ně.“

„Já vím, nemusíš nic říkat,“ podívala se na mě.

„Už jsme skoro tam,“ řekl nám Danny a zabočil. Ocitli jsme se před nějakými kobkami. Uslyšel jsem dvě slabá srdce ze zadní kobky, rychle jsem tam přešel a vyrazil dveře. Uviděl jsem tam připoutané rodiče, kteří byli pokousáni, a Damien s Ashley byli od sebe daleko, aby Ashley nemohla pít. Damien byl jediný vzhůru, ihned se na mě podíval a vyčerpaně zašeptal: „Co tu děláš?“

„Přišli jsme pro vás,“ řekl jsem mu a utrhnul řetěz, kterým byl připoután ke zdi. Damien se zvednul, přešel k Ashley a dal jí napít své krve. Kousnul jsem se do ruky a dal rodičům napít své krve. Ihned se probrali, táta se podíval na mě: „Co tu děláš?“

„Přišli jsme pro vás,“ zopakoval jsem to, co jsem řekl i Damienovi. Táta se zvednul i s mamkou a společně jsme vyběhli z kobky. Vyrazili jsme zpět z hradu, když nás asi v půlce cesty zkřížili cestu Vyvrženci v čele se Stefanem a Vladimirem.

„Synu, vrátil ses domů?“ zeptal se Stefan Dannyho.

„Ne, nevrátil jsem se nikam,“ zavrčel Danny, cítil jsem, že má nervy na dranc.

„A co ty, Princi, přišel sis pro svou rodinku?“ podíval se na mě Stefan.

„Proč se ptáš, když odpověď znáš?“ povytáhnul jsem obočí. Stefan se podíval na Alici a hnusně se usmál: „Takže máš zase manžílka zpátky, jak dlouho tentokrát tu bude? Slyšel jsem, že máte dvě malé děti. Jak asi budou reagovat, když jejich otec znovu zemře?“

Alice se jen zamračila a pod Stefanem praskla zem. Musel jsem se pousmát, Alice dobře použila sílu dítěte.

„Jen by mě zajímalo, Princi, máš vůbec nějakou temnou stránku?“ zeptal se mě Stefan. „Nikdy jsem tě neviděl zlého.“

„Chceš vidět mou temnou stránku?“ zeptal jsem se ho. „Tak prosím.“

Sundal jsem si prsten a pustil ho na zem, cítil jsem, jak se ve mně něco probouzí, jako bych se ztrácel a mé tělo ovládal někdo jiný. Já se jen mohl dívat, jak mé tělo reaguje.

Natáhnul jsem ruku a z ní vyšlehnul mocný plamen. Stefan zařval bolestí, protože jsem se trefil přímo do něj. Zavřel jsem oči a vyvolal telekinetickou sílu, která se kolem mě začala otáčet a ničit všechno.

„Jaspere,“ uslyšel jsem vzdáleně něčí hlas, který mi byl tak povědomý, ale já mu nevěnoval pozornost, dál jsem ničil.

„Jaspere, prober se,“ znovu na mě promluvil ten hlas, byl tak blízko. Zaměřil jsem se na něj, hráz vzpomínek se protrhla a já znovu získal kontrolu nad sebou. Zamrkal jsem a uviděl Alici, jak drží můj obličej v dlaních.

„Jazzi,“ zašeptala, „musíš si nandat prsten.“

Pustila můj obličej, vzala mou pravou ruku a nandala mi prsten na prostředníček.

„Omlouvám se,“ zašeptal jsem a ztratil vědomí.