Povídkový blog

XI. Chlapec nebo dívka?

Znovu jsem nabyl vědomí, ale nemohl jsem se hýbat, byl jsem strašně slabý. Cítil jsem, jak mě někdo hladí po vlasech, měl jsem hlavu u někoho na klíně. Něčí ruka mě pohladila na tváři, poznal jsem Alici.

„Alice?“ uslyšel jsem hlas, který patřil Ashley.

„Ano?“ podívala se na ni.

„Jak je na tom?“ zeptala se jí Ashley a já ucítil, jak se u mých nohou prohnula postel.

„Pořád stejně,“ povzdechla si Alice. „Už jsou to dva dny, mám o něj strach, nechci znovu o něj přijít.“

„Je to bojovník,“ řekla jí Ashley.

„Tohle bylo poprvé, co ztratil nad sebou kontrolu, nikdy jsem ho takhle nezažila,“ zašeptala Alice.

„Nebylo to poprvé,“ přiznala Ashley. „Jednou už se to stalo, bylo to krátce po smrti Damiena, kdy ještě nosil prsten.“

„Říkal mi, že ho přestal nosit po Damienově smrti,“ řekla Alice.

„Ještě chvíli ho nosil, protože se o mě bál, ale problém byl, že dusil v sobě všechny emoce,“ vyprávěla jí Ashley. „Nemluvil o Damienovi, ani se mnou ne. Jednou toho na něj bylo moc, Lily se nějak zranila, nevím to jistě. Ale on byl tak na dně, že nad sebou ztratil kontrolu. Pak se začal bát své moci a přestal nosit prsten.“

„To mi nikdy neřekl,“ zašeptala Alice.

„Je pro něj těžké o tom mluvit,“ vysvětlila jí Ashley. „On se mnou o Damienovi nemluvil a já s ním také ne, protože jsem si myslela, že zapomněl na něj, ale jak se zdá, hodně jsem se mýlila.“

„Je to hrozný tajnůstkař,“ povzdechla si Alice a pohladila mě po tváři.

„Alice, ty máš nějaký dar?“ změnila téma Ashley.

„Ano, mám,“ přikývla Alice. „Jednoduše řečeno, vidím budoucnost.“

„Jak to funguje?“ ptala se Ashley dál.

„Já vidím jako by cestu, kterou se někdo vydá, pokud se rozhodne jinak, změní se vize,“ vysvětlila jí Alice.

„A co to bylo u těch Rumunů?“

„To byl dar našeho dítěte, dokážu využít dar dítěte,“ řekla Alice, v jejím hlase jsem slyšel úsměv.

„Viděla jsi tedy pohlaví vašeho dítěte?“ zajímala se Ashley.

„Ano,“ přikývla. „Viděla jsem to před týdnem, ale Jasper o tom neví, chránila jsem si myšlenky.“

Sebral jsem všechnu energii a snažil se promluvit. Z mých úst vyšel šepot: „A kdo je pak tajnůstkař?“

Pootevřel jsem oči a uviděl, jak se na mě Alice udiveně dívá. Pak se ale probrala z šoku a pevně mě objala.

„Ty jsi mi zase dal,“ zašeptala Alice.

Promiň, řekl jsem jí v mysli, už jsem neměl energii na mluvení.

„Já vás nechám samotné,“ vycouvala taktně Ashley. Alice tiše poděkovala a pohladila mě po vlasech. Pak se trochu posunula, napůl si lehla, opírala se o rám postele za sebou. Vzala mě za paže a vytáhla k sobě, připadal jsem si jako malé dítě. Nyní jsem se opíral hlavou o její hruď.

„Tohle mi už nedělej, jasný?“ řekla mi Alice tiše.

Ty se na mě nezlobíš? Zeptal jsem se jí nechápavě.

„Proč bych se na tebe měla zlobit?“ nechápala. Hlavou se mi promítla vzpomínka na můj výbuch.

„Nemůžeš přece za to,“ pohladila mě po vlasech.

Nechal jsem se vyprovokovat, namítnul jsem.

„Už to nebudeme řešit, je to za námi,“ řekla nakonec, v jejím hlase jsem vycítil, že už se o tom nechce bavit. Přikývnul jsem tedy, Alice mi dala ruku pod bradu a vytáhla můj obličej ke svému. Políbila mě, zapojil jsem se do polibku. Bylo to, jako by mi tím polibkem dodávala energii.

Najednou se ode mě odtáhla, zavřela pevně oči a zhluboka dýchala. Nechápal jsem to, její myšlenky byly zmatené.

Co se děje? Zeptal jsem se jí starostlivě, sklonila pohled a já v jejích očích uviděl žízeň. Až teď mi to došlo, neměla krev, kterou by měla pít každý den, a teď dva dny nepila.

Napij se, řekl jsem jí jen.

„Ne, jsi slabý, vydržím to,“ zavrtěla hlavou.

Alice, máš žízeň, navíc naše dítě ji také potřebuje, snažil jsem se ji přemluvit. Když už ne kvůli sobě, tak kvůli našemu dítěti.

„Dobře,“ přikývla nakonec, vynaložil jsem nějaké síly a zvednul se do sedu. Alice se zvedla a přesedla si vedle mě. Chtěla se napít z mé ruky, ale já ji nenechal. Naklonil jsem hlavu na stranu a tím jí dal lepší přístup k mému krku. Alice se naklonila ke mně a prokousla mou kůži na krku. Trochu jsem sebou trhnul, ale pak to přestalo bolet. Alice žíznivě pila, cítil jsem, jak se jí vrací síla, a já slábnu. Po chvilce se ode mě odtáhla a setřela si z koutků zbytky krve. Já si setřel kapesníkem krev z krku a rána se mi hned zahojila.

Plácnul jsem sebou znovu do postele, Alice se položila vedle mě. Otočil jsem se na bok a ona položila hlavu k mé, naše čela se o sebe opírala.

Povíš mi už, co budeme mít? Zeptal jsem se jí po chvilce.

„Nechceš si počkat, až se narodí?“ povytáhla obočí.

Stejně bych to viděl na ultrazvuku, podotknul jsem.

„Nemusel bys,“ škádlila mě. „Můžu říct Dannymu, aby mě zase vyšetřoval.“

„Tak to ani náhodou,“ zavrtěl jsem hlavou a uvěznil ji pod sebou. Alice se smála a s láskou se mi dívala do očí.

„Tak se dívej,“ zašeptala a vytáhla ze své mysli vzpomínku.

„Mami, tati, dívejte se,“ řekly nám dvojčata, kterým mohly být tak čtyři roky. U nich stál malý chlapec, který mi byl podobný, ale měl spíše Aliciny rysy.

„Tanny, začni,“ řekla tomu chlapci Janie. Tanny zvednul ruce a země se pod nimi začala zvedat, až se vznášela metr nad zemí. Vedle toho kusu země, který se vznášel, se objevil vodní vír, na který si stoupla Janie, a na druhé straně se objevil ohnivý vír, na který se zase postavil Johny.

Probral jsem se z její vzpomínky a díval se Alici do očí, ve kterých měla lásku a něhu. Sklonil jsem se k ní a políbil ji. Opětovala mi polibek a navíc ho ještě trochu prohloubila. Asi bychom pokračovali dál, kdyby nás někdo nevyrušil.

Do pokoje vešel bez zaklepání táta s malým Codym a díval se na nás s bolestí v očích.

„Tati, co se děje?“ zeptal jsem se.

„Jde o Carlisla a Esmé,“ začal.

„Co je s nimi?“ zeptala se vyděšeně Alice.

„Jsou mrtví, Alice,“ odpověděl jí táta. „Napadli je Vyvrženci, je to už pár dnů, řekl nám to Dorien, když jsme byli zajati. Cody byl u tvé sestry.“