Povídkový blog

XII. Ztráta

„Johne, prosím tě nedělej si ze mě srandu,“ zašeptala Alice.

„Kéž by, Alice, ale je to pravda, viděl jsem jejich těla,“ řekl táta tiše.

„Dej mi Codyho,“ řekla mu Alice a natáhla se pro svého bratra, který spal v tátově náruči. Ihned jí ho podal a rychle odešel. Alice k sobě přitiskla svého bratra a začala ho houpat.

„Já tomu nevěřím,“ vzlykla, z očí jí tekly slzy. Objal jsem ji a pevně k sobě přitisknul. Zabořila mi obličej do hrudi a naplno se rozplakala. Ještě dlouho jsme tam seděli, v celém pokoji bylo ticho, které bylo pravidelně přerušováno Alicinými vzlyky.

„Jazzi?“ oslovila mě po hodně dlouhé době a odtáhla se trochu ode mě. „Nechal bys mě prosím chvilku jen s Codym?“

„Víš to jistě?“ zeptal jsem se jí.

„Ano, vím,“ přikývla. „Potřebuju být chvilku sama jen se svým bratrem.“

„Dobře,“ pustil jsem ji. „Kdybys něco potřebovala, stačí jen říct poutem a jsem hned u tebe.“

Políbil jsem ji na čelo a zašeptal: „Moc mě to mrzí.“

„Děkuju,“ zašeptala, přikývnul jsem a odešel z ložnice. Sešel jsem dolů do kuchyně, kde seděli ostatní.

„Jak je na tom?“ zeptal se mě táta.

„Chce být sama s Codym,“ odpověděl jsem mu a nalil si skotskou. Bylo mi strašně, měl jsem Carlisla i Esmé velice rád. Byli jako mí druzí rodiče. Opřel jsem se o linku a napil se.

„Je to hrozné,“ zašeptala mamka. „Museli zemřít v obrovských bolestech. Kousnul je Vyvrženec.“

„Kdybych se to dozvěděl, mohl jsem je zachránit,“ řekl jsem potichu. Teď jsem si dokonce vyčítal, že jsem tady nebyl.

„Jaspere, nikdo to nevěděl,“ řekl mi táta. „Nevyčítej si nic.“

„Jak si nemám nic vyčítat?“ zeptal jsem se ho. „Kvůli mně tu jsou ti noví Vyvrženci. Kvůli mně zemřeli Carlisle a Esmé, můžu za to. Kdybych zůstal na druhé straně, nic takového by se nikdy nestalo.“

„Jaspere, jak něco takového můžeš říct?“ zalapala mamka po dechu. „Nemůžeš za nic. Jsou i jiné cesty, jak se vrátit, a ty to víš.“

„Ne, mami, nejsou,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jedině my dva můžeme oživit ostatní a to jen pár hodin po smrti nebo pak tu byl portál pro Vyvržence. Jenže tu jsou teď dva, mohou se vrátit Vyvrženci, které jsme zabili.“

Mamka chtěla ještě něco namítnout, ale já ucítil bolest na ruce. Podíval jsem se na ni a uviděl, že mám na pravé dlani šrám. Ihned mi došlo, že si Alice něco udělala. Rozeběhnul jsem se do ložnice, ale nikde jsem ji neviděl. Byl tam jen Cody, který spal v posteli. Uviděl jsem ale, že jsou otevřené dveře od koupelny. Ihned jsem tam šel a uviděl Alici, jak sedí na zemi uprostřed střepů od rozbitého zrcadla a vzlyká.

„Alice, proboha,“ zašeptal jsem a přikleknul k ní. Ignoroval jsem to, že jsem si kleknul přímo do střepů. Vzal jsem její ruku a uviděl, že má v ní zabodnutý střep, proto se jí nemohla rána zahojit. Opatrně jsem vyndal střep z její ruky a šrám na obou našich rukách se okamžitě zahojil.

„Alice, podívej se na mě,“ řekl jsem tiše, jen zavrtěla hlavou a dál vzlykala. Vzal jsem její obličej do dlaní a donutil ji se na mě podívat. Dívala se mi do očí, v těch svých měla obrovskou bolest.

„Strašně to bolí,“ zašeptala mezi vzlyky. „Ať to přestane, prosím. Ať to přestane bolet.“

Její bolest mě ubíjela, měl jsem o ní strašný strach. Použil jsem proto svůj dar a uspal ji. Vzal jsem ji do náruče a položil ke Codymu.

Najednou se otevřely dveře a v nich stáli Janie a Johny. Přešli ke mně a vyšplhali se na postel.

„Jaspere?“ uslyšel jsem tátu za sebou. Otočil jsem se na něj a on pokračoval. „Za tři dny je pohřeb.“

S těmito slovy odešel.