Povídkový blog

XIII. Dokážu i nemožné

Uplynuly už dva dny od té hrozné zprávy, doma byla nálada pod bodem mrazu. Alice téměř nevycházela z ložnice, skoro nejedla a pít krev jsem ji nutil. Nepila ze mě, ale krevních sáčků. Sice to byla má krev, kterou mi odebral Danny, ale pro ni bylo lepší, když pila ze mě.  Cody byl na tom také hodně špatně, spal u nás v ložnici a od Alice se nechtěl hnout. Vůbec nemluvil a také skoro nejedl.

Trávil jsem s nimi v ložnici hodně času, ale také jsem se musel věnovat dvojčatům, když byla Alice mimo.

Nyní jsem byl opět v ložnici a seděl na posteli. Alice byla opřená o mě a dívala se na fotku svých rodičů. Sem, tam jí ukápla nějaká slza. Pořád jsem z ní cítil obrovskou bolest, která mě ubíjela.

Při pohledu na ni jsem dostal nápad, i když jsem nevěděl, jestli bude fungovat.

„Lásko, bude ti vadit, když na chvíli odejdu?“ zeptal jsem se jí tiše, jen zavrtěla hlavou a zvedla se ze mě. Políbil jsem ji do vlasů a odešel.

Sešel jsem dolů, kde jsem našel tátu, který zrovně diskutoval o pohřbu s mamkou.

„Tati, ty víš, kde zemřeli?“ zeptal jsem se táty.

„Ano, proč?“ nechápal, ale mamka mě pochopila: „Jaspere, je už pozdě, nedokázeš to udělat.“

„Musím to aspoň zkusit,“ řekl jsem. „Nezapomeň, že mám větší moc, než máš ty.“

„Přenesu tě tam,“ nabídla mi mamka, přikývnul jsem a chytil ji za ruku. Přenesla nás na nějakou mýtinku uprostřed lesa.

„Tady jsme je našli,“ řekla mi.

„Přenes se zpět domů, potřebuju být na to sám,“ řekl jsem jí. Mamka přikývla a přenesla se zpět do Sídla.

Posadil jsem se doprostřed louky do tureckého sedu a ruce si položil na kolena. Musel jsem se dostat na druhou stranu, k čemuž byla potřeba meditace, abych mohl svou duši oddělit od těla.

Začal jsem pomalu zhluboka dýchat a nemyslel na nic. Po chvíli jsem cítil, jak se má duše odděluje od těla. Začal jsem myslet na Carlisla a Esmé.

Otevřel jsem oči a objevil se na druhé straně. Byl jsem na nějaké louce, rozhlédnul jsem se okolo a ihned uviděl Carlisla a Esmé, jak se na mě udiveně dívají.

„Jaspere, co tu děláš?“ zeptal se mě Carlisle. „Nejsi mrtvý, že ne?“

„Nejsem,“ zavrtěl jsem hlavou. „Přišel jsem pro vás.“

„Nemůžeme odtud,“ zavrtěla hlavou Esmé.

„Můžete, já vás odtud dostanu, pokud budete chtít,“ řekl jsem. „Esmé, Alice a Cody tě potřebují, potřebují svou matku a také otce. Navíc naše dítě vás potřebuje, Janie a Johny, Edward, Bella, Nessie, Emmett, Rosalie, Ellie. Všichni vás potřebují. Můžete se vrátit jako Nedotknutelní.

Prosím vraťte se mnou, už kvůli Alici a Codymu. Tam mezi živými na vás čekají lidé, kteří vás milují. A můj syn bude potřebovat babičku a dědu.“

„Tvůj syn?“ nechápal Carlisle. „Vždyť máš dceru a syna.“

„Myslím mého syna, kterého Alice nosí pod srdcem, copak nemá právo vás ten malý poznat?“ zeptal jsem se ho.

„Carlisle, Jasper má pravdu, musíme se vrátit,“ zašeptala Esme. Nabídnul jsem jim ruce, aby se mě chytili, a společně jsme mohli odejít.

Chytili se mě a já se znovu vrátil do svého těla. Otevřel jsem oči a uviděl Carlisla a Esmé. Zavřel jsem ještě na okamžik oči a vytvořil jim šperky pro Nedotknutelné. Podal jsem Carlislovi prsten se znakem Cullenových a Esme náramek se stejným znakem.

Zvednul jsem se na nohy, které se mi ihned podlomily. Carlisle mě zachytil a držel, dokud jsem nedokázal stát sám.

„Vaše oživení mě stálo trochu sil,“ zasmál jsem se vyčerpaně a přenesl nás do Sídla.

Objevili jsme se v dolní hale, kde čekali mí rodiče. Když viděli, že jsem tam i s Carlislem a Esmé, ihned se k nám vrhli a objímali nás.

„Dokázal jsi to,“ radovala se mamka.

„Půjdu pro Alici,“ řekl jsem a vyšel pomalu schody.

„Alice, mohla bys se mnou jít na chvilku dolů?“ zeptal jsem se jí. „Chtěl bych ti něco ukázat.“

„Nechci nic vidět,“ zašeptala.

„Tohle chceš vidět, věř mi,“ řekl jsem, podívala se na mě. Chvilku se mi dívala do očí, a když viděla, že to myslím vážně zvedla se. Přešel jsem k posteli a vzal i Codyho, který na mě nijak nereagoval. Vzal jsem Alici za ruku a společně jsme šli dolů.

Alice se zarazila na posledním schodu.

„Mami, tati,“ zašeptala a pak se k nim rozeběhla. Esmé ji pevně objala.

„Cody,“ zašeptal Carlisle, který přešel k nám. Cody se na něj ihned podíval a vykřiknul: „Tati.“

Carlisle si vzal ode mě svého syna a pevně ho k sobě přitisknul. S úsměvem jsem pozoroval Alici, jak se objímá se svým otcem, když se mi trochu zamotala hlava. Zachytil jsem se o zeď vedle sebe a pomalu posadil na schody.

„Jak to že žijete?“ zeptala se Alice svých rodičů.

„Poděkuj svému skvělému manželovi,“ zasmála se Esmé a podívala se na mě. Úsměv ji přešel, když uviděla, jak unaveně sedím na schodech.

„Jaspere, co ti je?“ přiběhla ke mně Alice a klekla si přede mě.

„Jsem jen unavený, nic víc,“ odpověděl jsem jí. „To oživení mě stálo hodně sil.“

„Pojď, půjdeme nahoru,“ chtěla mi pomoct se postavit.

„Ne, zůstaň tady, zvládnu to sám,“ zavrtěl jsem hlavou a pomalu se zvednul. Znovu se mi zamotala hlava, musel jsem se opřít. Alice mě starostlivě pozorovala.

„Pomůžu mu,“ nabídnul se Damien, přehodil si mou paži přes rameno a chytil mě pod paží.

„Tak jdeme, bráško,“ řekl mi a pomalu jsme se vydali nahoru do mého pokoje, kde mi pomohl si lehnout na postel.

„Díky, brácho,“ zašeptal jsem unaveně.

„Spi, bráško,“ řekl mi a odešel. Ihned jsem usnul.

*****

Ucítil jsem, jak mě někdo hladí po vlasech, a to mě asi probudilo.

„Ještě spi,“ uslyšel jsem hlas své lásky. „Spal jsi jen dvě hodiny.“

„To je dobrý,“ zavrtěl jsem hlavou a vzepřel se na loktech. Alice seděla na kraji postela a jednu ruku pořád měla v mých vlasech.

„Nevím, jak ti mám poděkovat za to, co jsi udělal,“ zašeptala.

„Nemusíš mi děkovat,“ řekl jsem jí. „Udělal jsem to, protože jsem viděl, jak jsi byla nešťastná. Nechtěl jsem tě tak už vidět.“

„Ale stejně, něco přece můžu udělat,“ nenechala se odbýt.

„Buď zase šťastná, tím mi uděláš největší radost,“ řekl jsem tedy. Alice se pousmála i za tohle jsem byl rád, protože to byl její první úsměv od toho oznámení.

Alice se najednou zvedla, zmateně jsem se na ni podíval. Trochu se znovu pousmála, vrátila se ke mně a krátce mě políbila na rty.

„Hned se vrátím,“ řekla mi a odešla z pokoje. Zvednul jsem se na loktech a opřel se o čelo postele. Alice se během chvilky vrátila se sklenkou skotské a sáčkem krve. Podala mi sklenku a posadila se ke mně.

„Myslel jsem, že nemáš ráda, když piju,“ podotknul jsem a napil se trochu.

„Dneska to překousnu,“ řekla mi, otevřela sáček s krví a začala pít.

„Nechtěla by ses spíš napít ze mě?“ zeptal jsem se jí, když vypila ten sáček. „Čerstvá krev je lepší než z pytlíku.“

„Jsi slabý a navíc jsi měl alkohol,“ zavrtěla hlavou.

„Vždyť jsi už několikrát ze mě pila, když jsem pil alkohol, nevadilo ti to,“ namítnul jsem.

„No, ale řekněme, že mi víc chutnáš bez alkoholové příchuti,“ pokrčila rameny a vyhodila sáček do koše.

„Ty jsi holt moc vybíravá,“ povzdechnul jsem si. „Nějak moc jsem tě rozmazlil.“

„Jaspere,“ plácla mě po paži, zasmál jsem se a napil se skotské.

„Jak to že jsi byl schopný je oživit i po skoro po týdnu?“ zeptala se mě najednou.

„Ani nevím,“ odpověděl jsem jí a dopil skleničku. Zadíval jsem se skrz skleněné dveře na oblohu a uviděl, že je dnes úplněk. Najednou mi všechno docvaklo.

„Jazzi?“ zeptala se mě nechápavě Alice v reakci na mé myšlenky.

„Dnes je úplněk a Vyvrženci jsou o úplňku nejsilnější,“ řekl jsem. Alice se pořád tvářila nechápavě a já proto radši pokračoval: „Nedotknutelní vznikli z Vyvrženců, což znamená, že i my jsme o úplňku nejsilnější. Proto jsem byl schopen je oživit, aniž bych za to zaplatil životem.“

„Jak to myslíš, zaplatil životem?“ nechápala.

„Zemřel bych vysílením,“ vysvětlil jsem jí. „Ale když je dnes ten úplněk, jenom se neudržím na nohou.“

„Tak koukej spát,“ řekla mi, sklonila se ke mně a políbila mě na rty. Hned se chtěla odtáhnout, ale já jí položil ruku na zátylek a tím jí to nedovolil. Prohloubil jsem polibek a Alice se mi celá odevzdala. Přetočil jsem se s ní a nyní ležel na ní. Dál jsme se líbali a bylo to čím dál tím víc vášnivější a toužebnější.

Začal jsem ji líbat na krku, Alice měkce vydechla a zabořila mi prsty do vlasů. Začala mi je něžně čechrat.

„Nebyl jsi před chvilkou ještě unavený?“ zeptala se mě tiše. Odtáhnul jsem se od jejího krku a podíval se jí do očí: „Vadí ti to?“

„Ne, jen mě udivuje, jak rychle jsi nabral energii,“ zašeptala. Uchechnul jsem se, políbil ji na rty a položil se vedle ní. Alice se zvedla na loktech a podívala se na mě. Otočil jsem hlavu a také se na ni podíval.

„Takže nic nebude, Ohnivče?“ zeptala se mě Alice, zvednul jsem obočí. Řekla mi mou přezdívkou, kterou mi dala Ashley, nebo se mi to jen zdálo?

„Ohnivče?“ zeptal jsem se.

„Tak ti přece říkají, ne?“ pokrčila rameny. „Nebo tak ti aspoň říkají Ashley a Sam. Vadí, že ti tak občas řeknu?“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou, „jen je to nezvyk.“

„Ta přezdívka se ale rychle chytá,“ podotkla Alice.

„Proč myslíš?“ pozvednul jsem obočí.

„Nezačínám ti tak říkat jen já ale i ostatní,“ odpověděla mi. „Slyšela jsem Dannyho a ostatní o tobě takhle mluvit. Hodí se to k tobě.“

„No, ne nadarmo ovládám oheň,“ uchechtnul jsem se.

„Nejen to, ale ty mě dokážeš rozpálit i jinak,“ naklonila se ke mně a přibližovala se k mému obličeji.

„Máš pravdu, ale dnes jsem unavený,“ řekla jsem tiše. Alice překvapeně zamrkala a odtáhla se ode mě. Zvedla se a uraženě odkráčela do ložnice. Skrz pouto jsem cítil, jak je uražená.  Povzdechnul jsem si a přivolal k sobě láhev skotské, která mi stála na stole, společně s knihou, která obsahovala příběh mé rodiny. Napil jsem se trochu z lahve a začetl se do knihy.

Po nějaké době jsem uslyšel, jak se otevírají dveře od ložnice, podíval jsem se tam a uviděl Alici, jak stojí nerozhodně ve dveřích.

„Už nejsi uražená?“ zeptal jsem se pobaveně.

„Ty mě musíš pořád provokovat, co?“ povzdechla si a přešla k posteli. Jen jsem se pousmál a Alice se položila vedle mě.

„Dnes budeme spát tady?“ podíval jsem se na ni, Alice jen pokrčila rameny a vzala mi knížku.

„Legendy Rodu Smrti?“ zeptala se nechápavě. „To neznáš dějiny vlastní rodiny?“

„Jsou tam legendy, kterým jsem dřív nevěřil, jen jsem si to chtěl přečíst,“ pokrčil jsem rameny. Alice zalistovala knihou a začetla se.

„Alice?“ oslovil jsem ji po chvíli, podívala se na mě. „Ani ne za dva měsíce mají děti druhé narozeniny. Přemýšlela jsi, co jim dát?“