Povídkový blog

XVI. Dárek pro dvojčata

„Přemýšlela, ale zatím jsem vůbec nic nevymyslela, Leah a Seth nám to hodně ztěžují, když jim všechno kupují,“ zasmála se. „A ty jsi něco vymyslel?“

„Budou jim dva, už mají každý svůj rozum,“ začal jsem. „Myslel jsem třeba na to, že bychom jim dali vlastní pokoje a ještě přestěhovali Leah a Setha do hlavního křídla, aby mohli být spolu. Vidím na vlčatech, že je bolí se od nich pořád vzdalovat.“

„A kde bys chtěl ty pokoje udělat?“ zeptala se mě.

„Tady na patře, jsou tu využity jen tři pokoje z šestnácti,“ odpověděl jsem jí. „Tady na naší straně je ještě pět volných, tak na jedné straně dostanou Leah a Johny a na druhé Janie a Seth, aby byli u sebe.“

„A až vyrostou, nemyslíš, že nebudou chtít mít pokoje na patře s rodiči?“ povytáhla obočí.

„Zapoměla jsi, jak je Sídlo velké?“ zeptal jsem se pobaveně. „Hlavní křídlo má čtyřicet čtyři pokojů, vedlejší křídla jich mají okolo sto dvaceti. Levé křídlo má Armáda a pravé je úplně volné. Sem se vejdeme v pohodě.“

„A to jen ty máš svůj luxus, že máš pro sebe celé křídlo,“ řekla mi Alice.

„Už ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Lucas s Lily a Alexem se nastěhovali o patro níž a také Damien s Ashley tu bydlí. Navíc myslím, že se sem přestěhují i moji rodiče z vily, aby mohli být blíž svým vnoučatům.“

„A nech mě hádat, Damien a Lucas mají stejně jako ty vlastní pokoj a chodí spát do ložnice,“ podotkla Alice.

„Jsme holt bratři,“ pokrčil jsem rameny.

„Teď už nejste dvojčata ale trojčata, protože se do tý vaší partičky přidal ještě Damien,“ povzdechla si Alice. Pobaveně jsem se zasmál a napil se skotské. Alice se zvedla a vzala mi láhev.

„Co zas?“ zeptal jsem se, když se zvedla a odnesla láhev na stůl.

„Už jsi měl dost,“ řekla mi a lehla si zpátky ke mně. Natáhnul jsem ruku, abych si láhev přivolal zpátky, ale Alice mě chytila za ni a stáhla mi ji k tělu.

„Opovaž se to udělat,“ zavrčela a pustila mou ruku.

„Co to do tebe zase vjelo?“ zeptal jsem se jí udiveně.

„Nic,“ odsekla, vstala a odešla do ložnice. Nevěřícně jsem se za ní díval, pak jsem jen zavrtěl hlavou. Zvednul jsem se a vyšel z pokoje. Sešel jsem dolů do kuchyně a začal hledat něco k jídlu, protože jsem měl hlad.

„Co tu děláš tak pozdě v noci, Ohnivče?“ uslyšel jsem za sebou Ashleyin hlas.

„Mám hlad,“ odpověděl jsem jí a vyndal z ledničky šunku a máslo, abych si mohl namazat rohlík.

„Vypadáš nějak přepadle,“ řekla mi a opřela se o stůl.

„Alice se chová divně,“ pokrčil jsem rameny a začal si dělat jídlo.

„Jak divně?“ zeptala se mě.

„Probral jsem se, byla v pohodě, dokonce mi donesla i skotskou,“ vyprávěl jsem jí. „Pak jsem ji trochu popíchnul, urazila se a odešla do ložnice. Po chvíli zase přišla a byla v pohodě. Napil jsem se jen trochu skotské, vzala mi láhev a odnesla ji na stůl. Jen jsem si ji chtěl přivolat a ona mě chytila za ruku a řekla mi, ať mě to ani nenapadne. Zeptal jsem se jí, co to s ní zase je. Jen zavrčela, že s ní nic není a zase uraženě odkráčela do ložnice. Její emoce jsou jak na horské dráze, nechápu, co se s ní děje.“

„To si nepamatuješ, jak jsem byla náladová já, když jsem čekala Toma a Lizz?“ zeptala se mě pobaveně. „A to jsi doktor navíc.“

 „Ty myslíš, že s ní takhle cloumají hormony?“ podivil jsem se.

„Nemyslím, já to vím, sama jsem to zažila,“ pokrčila rameny. „Pamatuji si, že jsi to tenkrát měl se mnou hodně těžké.“

„Ani mi nepovídej,“ řekl jsem.

„Co tu vy dva řešíte tak pozdě v noci?“ přišel za námi rozespalý Damien.

„Vzpomínáme,“ odpověděl jsem mu.

„A na co?“ zeptal se a přešel ke mně.

„Na mé těhotenství,“ odpověděla mu Ashley.

„Jo, tohle,“ zasmál se Damien. „Sledoval jsem to z druhé strany, musel jsem se vždycky smát, jak jsi byla náladová, a bráška nevěděl, co s tebou je.“

„Teď se mi to děje znovu ale s Alicí,“ řekl jsem, Damien se zasmál: „Ty máš ale smůlu. Chceš?“

Nabídnul mi láhev skotské, přikývnul jsem a vzal si ji od něj. Napil jsem se a vrátil mu ji. Také se napil, Ashley k nám přešla, vzala si láhev od Damiena a také se napila. Podala mi láhev a já se znovu napil. Dal jsem dál láhev putovat.

„Kdyby mi někdo ještě před několika měsíci řekl, že budu se svým bývalým manželem a současným přítelem, kteří jsou jednovaječná dvojčata, opíjet,“ řekla Ashley. „Asi bych ho poslala na psychiatrii.“

„Nejsi sama, Hvězdičko,“ řekli jsme s Damienem nastejno.

„Bože,“ povzdechla si. „Vy už toho máte vážně dost.“

Podíval jsem se na stůl, kde stály už tři prázdné láhve, a pokrčil jsem rameny.

„Jdeme, kluci,“ řekla nám, vzala nás za ruce a odtáhla z kuchyně. Odvedla Damiena do ložnice a mně nařídila, ať počkám, že mě odvede do mého pokoje. Po chvilce přišla a šla se mnou do mého pokoje. Počkala, až si lehnu. Usnul jsem během chvilky.

*****

Otevřel jsem pomalu oči a ucítil, jak mi pulsuje hlava. Bolela mě jako střep. Zaznamenal jsem pohyb u dveří z ložnice, podíval jsem se tam a uviděl Alici, jak se opírá o rám dveří.

„Nebolí tě hlava?“ zeptala se mě nevinně.

„Vůbec,“ řekl jsem ironicky a posadil se. Do hlavy mi vystřelila taková bolest, že jsem tiše zaúpěl. Alice se trochu škodolibě zasmála a posadila se na kraj postele.

„Já ti říkala, ať nepiješ,“ ušklíbla se.

„Já musel,“ zašeptal jsem, zavřel oči a plácnul sebou na postel.

„Ne, nemusel,“ oponovala mi.

„Necítila ses včera trochu podrážděná a naštvaná?“ zeptal jsem se jí.

„Jo, trochu jo,“ přikývla. „Ale co to s tím má společného?“

„Jsme Nedotknutelní, kteří vznikli vlastně z Vyvrženců,“ vysvětlil jsem jí. „O úplňku jsme také nejsilnější, ale také naše temná stránka je nejsilnější, proto jsme všichni podráždění. A alkohol pomáhá temnou stránku trochu potlačit, když náš prsten to nedokáže.“

„Takže ty ses včera zlil s Damienem a Ashley kvůli tomu?“ ujišťovala se. Přikývnul jsem, protože to byla v podstatě pravda. Byl jsem trochu nabroušený a alkohol mi pomáhá.

„Takže já se vlastně mohla také včera zlít,“ podotkla s pokrčením ramen.

„Ne, nemohla,“  zavrtěl jsem hlavou a posadil se. „Jsi těhotná, takže nemohla.“

„Tss,“ urazila se a chtěla odejít. Chytil jsem ji za ruku a nechtěl pustit. Chtěla se mi vytrhnout, ale já stáhnul ruku k sobě a ona mi přistála v náruči.

„Nebuď pořád uražená,“ zašeptal jsem jí do ucha a ona jen dál uraženě seděla na mém klíně s rukama skříženýma na prsou. Pokrčil jsem rameny a začal ji líbat na krku.

Zalapala po dechu a snažila se mi vytrhnout, ale po chvilce to vzdala. Naklonila hlavu na stranu a dala mi tak lepší přístup k jejímu krku. Odtáhnul jsem se od ní a zasmál se.

„Pořád stejná, stále se lehce vzdáváš,“ zašeptal jsem a políbil ji na krk.

„A ty pořád provokuješ, asi se zase brzo urazím,“ pohrozila mi.

„To bys mi neudělala,“ řekl jsem sebejistě.

„Ne?“ povytáhla obočí. Chtěl jsem jí něco říct, někdo zaklepal na dveře. Vyzval jsem dotyčného, aby vešel dál. Dveře se otevřely a v nich stála moje malá dvojčátka. Oba drželi nějaké talíře, udiveně jsem se na to díval.

„Babi posílá,“ řekla Janie a postavila na noční stolek talíř a Johny ji napodobil. Zvedli jsme se s Alicí a přešli ke stolu. Na jednom talíři byly lívance od mamky a na druhém jsem poznal palačinky od Ashley, které jsem už přes století neměl.

Alice si vzala palačinku a podívala se na mě: „Tyhle jsou trochu podobné, jako děláš ty.“

„To jsou palačinky od Ashley, to ona mi ukázala, jak je dělat a já si je v průběhu těch let vylepšil,“ vysvětlil jsem jí.

„Proč jí vlastně říkáš Hvězdičko?“ zeptala se mě.

„Tuhle přezdívku jsem jí dal po smrti Damiena, protože ona pro mě byla jako jediná hvězda na temné obloze,“ odpověděl jsem jí. „Bez ní bych se asi přes Damienovu smrt nepřenesl. A jestli se chceš zeptat na mou přezdívku, tak to je více než jasné.“

„Jo, to je jasné, Ohnivče,“ přikývla s úsměvem. Pousmál jsem se a posadil se na postel.

„Janie, Johny, pojďte k tátovi,“ řekl jsem svým dětem, které se vyšplhali na postel, a Janie si mi sedla na klín. Vzala mou palačinku a ukousla si.

„Hele ty,“ polechtal jsem ji, Janie se zasmála a seskočila z mého klína.

„Ohnivče?“ přišla mezi dveře Ashley.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se jí, když jsem viděl, jak je nervózní.

„Můžu mít na tebe jednu prosbu?“ zeptala se mě.

„Jasně,“ přikývnul jsem.

„Nevyšetřil bys mě, není mi nějak dobře,“ řekla mi.

„Vydržíš chvilku, jen se převléknu,“ zvednul jsem se.

„To nespěchá, v klidu se najez,“ usadila mě.

„Dáš si aspoň s námi?“ nabídnul jsem jí.

„Ne, díky,“ zavrtěla hlavou. „Počkám na tebe dole.“