Jdi na obsah Jdi na menu
 


15. kapitola (PS-PP)

 

XV. Klan z Denali

 

 Probral jsem se, byla už tma, byl jsem strašně dezorientovaný a všechno mě bolelo.

Kde to jsem? Pomyslel jsem si.

Jazzi, uslyšel jsem své dva strážce.

Ahoj, pozdravil jsem je, jak dlouho jsem byl mimo?

Tři měsíce, jsi u Cullenových, odpověděl mi Seth.

Takže jsem prošvihnul svatbu, povzdechl jsem si.

Ne, odložili ji na neurčito, chtějí, abys tam byl, řekla mi Leah.

Jak ti je? Zeptal se starostlivě Seth.

Cítím se, jako by mě přejeli parním válcem, odpověděl jsem mu a znovu usnul.

Probudil jsem se až za světla, podíval jsem se na budík, který stál na stolku, bylo deset dopoledne. Opatrně jsem se posadil a ucítil palčivou bolest na zádech. Uvědomil jsem si, že to je ten šrám, který mi Vladimir způsobil. Vstal jsem a vydal se do jedněch dveří. Objevil jsem koupelnu, podíval jsem se na sebe do zrcadla. Měl jsem kruhy pod očima a zdrchaný vyraz.

„Teda já vypadám,“ zabrblal jsem a omyl si obličej studenou vodou. Otřel jsem se a vydal se zpátky do pokoje. Na stolku ležel můj zapalovač s mobilem, který jsem si vzal do ruky a zapnul ho.

Na displeji se mi objevilo několik nepřijatých hovorů a strašně moc sms zpráv, které většinou byly od mé rodiny.

Někdo zaklepal na dveře, vyzval jsem ho dál a v pokoji se během chvilky objevil Carlisle.

„Tak už jste vzhůru,“ usmál se na mě, přikývnul jsem a položil mobil na stolek.

„Chtěl bych vás prohlédnout,“ řekl mi a přišel ke mně blíž. Posadil jsem se a on mě beze slova začal prohlížet. Ránu na ruce jsem už neměl a ani mi tam nezbyla žádná jizva. Rána na zádech se pomalu a jistě hojila. Jinak jsem byl jen unavený, konstatoval.

„Pojďte si dát dolů něco k jídlu,“ pobídl mě.

„Nemám hlad,“ řekl jsem a můj žaludek zaprotestoval. Povytáhl obočí, poraženecky jsem vzdychl a šel s ním dolů.

„Já vám něco uvařím, Jaspere,“ řekla mi Alicina matka.

„To je v pořádku, já si něco udělám sám,“ zavrtěl jsem hlavou, zatvářila se trochu zklamaně, ale pak se na mě usmála a odvedla mě do kuchyně.

Dostal jsem chuť na pizzu, vyndal jsem si ingredience a udělal těsto. Mezitím jsem zapnul i troubu a dal do ní už připravenou pizzu péct.

„Páni, tady to voní,“ uslyšel jsem něčí hlas, „Esme, ty pečeš pizzu?“

„Ne, Jacobe, to si Jasper vaří,“ odpověděla mu Esme a já akorát vyndal pizzy v trouby.

„Sakra, nějak jsem to neodhadl,“ poškrábal jsem se ve vlasech, když jsem vyndal tu obří pizzu z trouby.

„Chceš s tím pomoc?“ objevil se vedle mě ten Jacob.

„Můžeš, nějak jsem to trochu přepískl,“ přikývl jsem a nandal si tři velké kousky. Jacob si vzal zbytek a pustil se do toho.

„Páni, to je dobrý,“ řekl uznale.

„Díky,“ pousmál jsem se a kousl si do pizzy.

„Kde ses naučil vařit?“ zeptal se mě.

„Za tu dobu, co jsem na světě, jsem už několikrát byl člověkem,“ pokrčil jsem rameny.

„Tak dobrou pizzu jsem ještě neměl, ale neříkej to Esme,“ zašeptal mi do ucha, přikývl jsem.

„Na palačinky stejně ta pizza nemá,“ ozvala se Alice ode dveří. Pohlédl jsem na ni, ale udělal jsem moc rychlý pohyb, takže se mi zamotala hlava a já málem skončil na zemi, kdybych se nepřidržel linky.

„Jsi v pořádku?“ přešla ke mně.

„Jen se mi zamotala hlava,“ odpověděl jsem jí tiše, hlava se mi ještě motala a navíc se mi udělalo příšerně zle. Vedle mě se někdo objevil, dal mi ruku do podpaždí a mou si obtočil kolem ramen. Pomalu mi pomáhal do pokoje, kde mi pomohl si lehnout. Až teď jsem uviděl Edwarda, děkovně jsem se na něj podíval a usnul.

*****

„Už spí dva dny,“ uslyšel jsem Alicin hlas a její ruku na čele, jako by mi kontrolovala, jestli nemám teplotu.

„Musí hodně odpočívat, ten souboj ho málem zabil,“ odpověděl jí druhý hlas, ve kterém jsem poznal jejího otce, „i když se divím, že přežil, když mu probodli srdce.“

„Tohle už se jednou stalo, ale nebyl tak vážně zraněný,“ řekla Alice, pomalu jsem otevřel oči a uhodilo mě do nich ostré světlo. Trochu jsem je přivřel, než jsem si zvyknul.

„Jak se cítíš?“ zeptala se mě Alice, když jsem se na ni podíval.

„Jako přejetý parním válcem,“ odpověděl jsem jí a pomalu se posadil.

„Vy jste nám zase dal, Jaspere,“ řekl mi Carlisle.

„Omlouvám se,“ řekl jsem.

„Já vím, že ta otázka není teď vhodná, ale musím se zeptat,“ řekl Carlisle, „proč jste přijel?“

„Sam a Emily nás pozvali na svatbu,“ odpověděl jsem mu po pravdě.

„Takže tu nejste kvůli…“ kývnul směrem k Alici.

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou, „ani jsem nevěděl, že tu budete, řekl mi to až Jared. A nebojte, nebudu tu dlouho, zavolám vlčatům, aby pro mě přijeli.“

„Ne, vy tu zůstanete do té doby, než se zotavíte,“ odpověděl mi Carlisle.

„To není nutný,“ namítl jsem.

„Nechceme vás mít na svědomí,“ řekl mi.

„To nebudete,“ začal jsem se zvedat, ale jeho dvě ledové ruce mě přišpendlily zpátky k posteli.

„Zůstanete tady, nechci vás přivazovat k posteli, ale jestli toho nenecháte, udělám to,“ varoval mě, poraženě jsem zavřel oči a uslyšel tichý smích. Carlisle mě pustil a odešel.

„Donesu ti něco k jídlu,“ řekla Alice a také odešla.

„Jaspere, mohl bys na chvilku dolů?“ objevil se ve dveřích Edward.

„Co se děje?“ zeptal jsem se ho a pomalu se zvednul.

„Jsou tu naši přátelé z Denali a rádi by tě poznali,“ odpověděl mi a pomohl vstát.

„A vědí, že jsem Volturi?“ zašeptal jsem, zavrtěl hlavou.

„Mohl bys prosím tě zkusit si dát svou mentální ochranu?“ zeptal se mě, přikývl jsem a zakryl se.

„Výborně, neslyším zase tvé myšlenky,“ zabrblal.

„Sám jsi to chtěl,“ odpověděl jsem mu, když jsme sešli dolů.

„Takže toto je poslední člen naší rodiny, Jasper Whitlock,“ představil mě Carlisle.

„On je člověk?“ podivila se jedna žena.

„Jen na chvíli, je jeden z Dětí Smrti,“ vysvětlil jí Carlisle, ta žena přikývla.

„Jaspere, posaď se u nás,“ řekl mi Edward, posadil jsem se vedle Alice, která mě opatrně vzala za ruku.

„Počkat, není Whitlock další jméno někoho z Volturiových?“ zeptal se jeden muž z toho klanu. Všichni se na sebe podívali, nevěděl jsem, co mám na to říct. Podíval jsem se na Edwarda, který přikývl.

„Máte pravdu, jsem Volturi,“ přiznal jsem, „jsem synem Jane a Johna Whitlock-Volturiových.“

„Proč ho tady trpíte?“ zeptala se jiná žena.

„Tanyo, je to manžel Alice,“ řekl jí Edward.

„To mě nezajímá, Volturiovi mi zabili matku a zaplatí za to,“ vražedně se na mě podívala. Vyndal jsem z kapsy zapalovač a škrtnul s ním.

„Myslíš, že ti malý ohýnek pomůže přežít?“ zeptala se mě.

„Slyšela jsi někdy o nebezpečných lidech?“ zeptal jsem se klidně.

„Ne,“ zavrtěla hlavou, „ale ty stejně zemřeš.“

„Jsem nejnebezpečnější z nich,“ dodal jsem a oheň ze zapalovače se mi přesunul na ruku, která začala hořet. Postavil jsem se proti ní, vyjeveně na mě koukala.

„Možná nejsem upír, ale bránit se ještě dokážu, nezahrávej si se mnou,“ varoval jsem ji, „navíc, když mě zabiješ, půjdou po tobě všichni Volturiovi.“

„A to máš u nich takové postavení, že by chtěli pomstít ubohého člověka?“ pozdvihla obočí.

„Ani nevíš jaké,“ odpověděl jsem jí, zavrčela a vrhla se na mě. Mávnul jsem rukou a přede mnou se objevila ohnivá zeď.

„Tanyo, ještě jednou zaútočíš na něj a nepřej si mě,“ zavrčel Edward. Opatrně jsem nechal zeď rozplynout a uviděl, jak přede mnou stojí všichni Cullenovi kromě Rosalie.

„Půjdu do pokoje,“ řekl jsem a odešel. Ve stole jsem našel nějaký kus papíru a propisku, vzal jsem si knížku a lehnul si do postele, na knížku jsem položil papír a začal malovat návrh vily.

Měl jsem už hrubý návrh vily, když mě někdo vyrušil. Byla to Esme, která mi přinesla jídlo.

„Tady máte, nechal jste si ho dole,“ usmála se na mě a podívala se na můj obrázek.

„Co to kreslíte?“ zeptala se zájmem.

„Návrh vily pro jeden pár,“ odpověděl jsem jí.

„Mohu?“ zeptala se mě, podal jsem jí papír a ona si ho prohlédla.

„Vypadá to krásně, ale nekreslí se vám špatně s tou propiskou?“ poukázala na můj kresební nástroj.

„Nic jiného jsem nenašel,“ pokrčil jsem rameny, ona se jen usmála, zmizela a během chvilky se vrátila se štosem papírů a několika tužkami. Posadila se ke mně na postel a zeptala se: „Zajímáte se o architekturu?“

„Mamka mě dokopala, abych si udělal architektonickou školu, protože podle ní mám talent, ale ano baví mě to,“ přikývl jsem, „i když více mě baví jiné povolání.“

„A jaké?“ zajímala se.

„Táta i mamka jsou oba lékaři a mě to také chytilo,“ odpověděl jsem jí.

„Pracují někde?“

„Občas opustí Volterru na pár let a my s Lily a Lucasem jdeme s nimi, hrajeme si na rodinu,“ řekl jsem, „rodiče pracují jako lékaři a my buď chodíme na střední nebo na vysokou podle toho, jak se nám chce.“

„Takže žijete někdy jako rodina,“ konstatovala, přitakal jsem.

„Tak já vás tu nechám samotného,“ usmála se na mě a odešla. Esme byla opravdu matkou této rodiny jako má mamka té naší. Znovu jsem začal kreslit, ale tentokrát na nový papír s tužkou.

Kreslil jsem do té doby, než někdo opět nepřišel do pokoje.

„Esme ti posílá nějaké jídlo,“ řekl mi Edward, otočil jsem se na něj.

„Tys vůbec nic za těch šest hodin, co jsi tady, nesnědl?“ podivil se.

„Ani jsem si nevšimnul, že je to tak dlouho,“ pokrčil jsem rameny a otočil se zpátky k papíru, který mi ale hned zmizel. Znovu jsem se podíval na Edwarda, který ho držel v ruce.

„Dám ti ho, až něco sníš,“ řekl mi, povzdechl jsem si a vzal si housku z tácu, který mi tu nechala Esme. Zakousl jsem se do ní a on mi vrátil kresbu.

„Víš, že jsi strašně paličatý?“ zasmál se a sednul si vedle mě.

„Říká mi to hodně lidí,“ přikývl jsem.

„Měl bys už ze sebe stáhnout svou ochranu, aby tě to nevyčerpávalo,“ doporučil mi, poslechl jsem ho a spustil ochranu.

„Já půjdu, ale za hodinu přijď dolů, budeme hrát monopoli,“ řekl mi, „Emmett se zase nudí.“

„Nechci rušit vaši rodinnou idylku, zůstanu tady a budu si kreslit,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Ne, ty přijdeš,“ řekl, „nebo tě tam odnesu, tak si vyber.“

„Ty se nenecháš jen odbýt, co?“ povytáhl jsem obočí.

„Ne, my Cullenovi tohle máme v krvi,“ usmál se na mě a zavřel dveře.

„A pak kdo je paličatý,“ odfrknul jsem si a uslyšel ze zdola smích. Povzdechnul jsem si a začal si znovu kreslit.

O hodinu později jsem sešel dolů, kde už všichni na mě čekali. Jediné volné místo bylo vedle Alice, posadil jsem se vedle ní a mohli jsme začít.

„Takže hrajeme po párech, určitě víte, jak se rozdělit,“ řekl Emmett a přitiskl k sobě Rosalii. Edward se trochu ušklíbnul, bylo mi jasné, že nám bude číst myšlenky.

„A, co se týče Alice a Edwarda, žádné podvádění,“ dodal Emmett, Alice s Edwardem se na sebe s úsměvem podívali. Začali jsme hrát, Alice byla skoro pořád duchem mimo, jak zkoumala budoucnost, Edward jí četl myšlenky, takže jsme já, Alice, Edward a jeho žena vedli, což se nelíbilo hlavně Emmettovi.

Trochu jsem chtěl pozlobit Edwarda a tak jsem zakryl Alici myšlenky. Okamžitě zvedl hlavu a podíval se na ni. Zeptal se na něco své ženy, která zavrtěla hlavou, pak se podíval na mě a já se jen ušklíbnul.

Alice mezi námi těkala očima, nechápala, co se děje. Edward se znovu začal soustředit na hru, po chvilce jsem se začal nudit, takže jsem na minutku sundal z Alice ochranu a zase ji nandal. Edward se na mě znovu podíval, na tváři mi hrál potutlený úsměv. Docela mě bavilo ho provokovat.

Alice dostala vizi, když pila, a zakuckala se smíchy. Opatrně jsem ji poplácal po zádech, zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Edward se na ni se zájmem podíval, ale nic neslyšel, protože měla pořád mou ochranu. Proto se vrátil zpátky ke hře, začal jsem ochranu z Alice stahovat a natahovat.

„Víš, že jsi na zabití, Jaspere?“ zeptal se mě Edward.

„Jo, to mi řeklo hodně lidí a několik se o to i pokusilo,“ přikývl jsem, Alice se znovu rozesmála.

„Co se děje?“ zeptal se Emmett.

„Jasper mě tu už nějakou dobu provokuje,“ odpověděl mu Edward, pousmál jsem se, když se mi trochu zase zamotala hlava. Cítil jsem se najednou zase slabý, promnul jsem si oči a snažil se na sobě nedat nic znát. Stáhnul jsem z Alice ochranu a cítil se trochu lépe.

„Jaspere, je ti dobře?“ zeptal se mě Edward starostlivě, přikývl jsem, ale hlava se mi motala stále více.

„Půjdu si lehnout,“ oznámil jsem a pomalu odešel. Vyšel jsem stěží schody, ale nahoře se mi zamotala hlava a já už jen cítil, jak padám dolů.

„Jaspere,“ to bylo poslední, co jsem slyšel.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

super povídka :)

(Arlin, 28. 12. 2012 13:30)

super kapitolka, kdy bude další? :)

:)

(augikat, 26. 12. 2012 18:31)

Moc hezká povídka :) psaní ti jde moc hezky :)

 

 


Archiv

Kalendář
<< prosinec / 2019 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 46391
Měsíc: 877
Den: 12