Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. kapitola (PS-PP)

16. 11. 2012

 VII. Tajemství

Po příletu jsem se zavřel u sebe v pokoji, vyšel jsem na balkon a posadil se na zábradlí. Bylo hodně tlusté, takže jsem se tam schoulil do klubíčka a vzpomínal. Zůstal jsem takhle sedět hodně dlouho, vyrušilo mě až otevření dveří. Trochu jsem se uvolnil, aby to vypadalo, že spím. Byl jsem opřený o zeď, takže jsem neměl strach, že mi to neprojde.

„Jaspere?“ uslyšel jsem hlas Alice. Pak vyšla na balkon a uviděla mě.

„Alice, jsi tu?“ uslyšel jsem další hlas, tentokrát to byl Lucas. Vyšel také na balkon.

„Usnul tu,“ zašeptala.

„Běž si už lehnout, já se o něj postarám,“ řekl jí, slyšel jsem, jak Alice odchází. Lucas samozřejmě poznal, že nespím, takže jsem se na něj podíval.

„Jak dlouho tu sedíš?“ zeptal se mě.

„Od té doby, co jsme přijeli,“ odpověděl jsem mu.

„Měl by ses jít vyspat,“ řekl mi.

„Nechci,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Jestli takhle budeš pokračovat, tak se v upíra nepřeměníš,“ povzdechl si.

„Dobře, přesvědčil si mě,“ řekl jsem poraženě. Rychle jsem se osprchoval a převléknul. Vzal jsem si volné tepláky na spaní a zalehnul do postele.

 

Stál jsem před branou Volterry, všude byl nepřirozený klid. Prošel jsem branou a uviděl zohavená těla nevinných lidí. Šel jsem do hradu, všude byl jen popel. Vešel jsem do trůnního sálu a uviděl dvě zohavená těla. Alicino a Lilyino.

 

„Ne,“ vykřikl jsem a probudil se. Byl jsem dezorientovaný, pak jsem uslyšel něčí hlas. Snažil se získat mou pozornost, podíval jsem se tím směrem a uviděl Alici.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě a chtěla mě pohladit po tváři. Chytil jsem ji za ruku a položil ji na postel.

„Jsem, neměj starosti,“ odpověděl jsem jí a posadil se.

„Co se ti zdálo?“ ptala se dál.

„Nic, Alice, já vím, že tu nechceš být, prosím tě odejdi,“ řekl jsem jí.

„Co?“ vykulila na mě oči.

„Odejdi,“ zopakoval jsem.

„Proč?“ zeptala se s bolestí v hlase.

„Ty moc dobře víš proč,“ řekl jsem.

„Nevím,“ oponovala mi.

„Běž pryč,“ řekl jsem, tím jsem jí vehnal do očí slzy a ona s pláčem utekla do ložnice. Rychle jsem vstal a začal si balit. Nemohl jsem tady zůstat, ne dokud se nestanu znovu upírem. Vzal jsem si klíčky od auta a rychle vyšel z pokoje. Seběhnul jsem schody a zamířil rychlým krokem do garáže. Byl jsem uprostřed cesty, když mě zadržela něčí ruka. Samozřejmě jsem poznal, že je to Alice. Chtěl jsem se jí vyškubnout, ale měla větší sílu než já.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptala se mě.

„Pryč,“ odpověděl jsem jí a pokusil se jí znovu vyškubnout. Litoval jsem, že nejsem upír. Zesílila stisk, aby měla jistotu, že se jí nevyškubnu.

„Nikam nejdeš,“ řekla mi odhodlaně.

„Já jsem se tě neptal,“ odsekl jsem.

„Proč ji na mě takový?“ zeptala se mě se zoufalstvím v hlase.

„Ty jsi začala,“ řekl jsem.

„Já a s čím?“

„Začala ses mi vyhýbat, vzpomínáš?“ vrčel jsem, „bezdůvodně ses mi vyhýbala. Zmizel jsem na pár týdnů a pak se vrátil. Jen, co jsem se probral, začala jsi s tím znova. Myslíš, že jsem nevěděl, že jsi v noci u mě v pokoji? Věděl jsem to moc dobře, přes den ses mi vyhýbala a v noci jsi byla u mě.“

„Nevíš důvod, proč se ti vyhýbám,“ řekla mi.

„Vím ho moc dobře, chápu, že jsi ten důvod měla, předtím než jsem odešel, ale teď ho nemáš,“ začaly mi téct slzy. Byl jsem zoufalý, tolik mě bolelo se s ní hádat, ale já musel odjet aspoň do té doby, než se stanu upírem. Natáhla druhou ruku, aby mi setřela slzy. Chtěl jsem jí zachytit, ale ona byla rychlejší. Něžně mi stírala slzy, chytil jsem ji za ní a chtěl ji sundat ze svého obličeje. Nenechala mě, zpevnila jen ruku a já s ní nemohl ani hnout. Čím déle se mě dotýkala, tím více přibývalo mých slz. Mé tělo se začalo bránit, zatmělo se mi před očima a já upadnul do sladkého bezvědomí.

 

*****

 

Když jsem se probral, byla už zase tma, byl jsem ve svém pokoji, ale nebyl jsem tam sám. Hlavu jsem měl položenou v něčím klíně a ten někdo mě jemně hladil po vlasech. Nedal jsem jediným pohybem najevo, že jsem vzhůru.

„Tak jak je na tom?“ ozvalo se ode dveří.

„Pořád stejně,“ povzdechla si Alice.

„Proč se mu vlastně vyhýbáš?“ zeptala se Lily.

„Vyhrožují mi, že ho zabijí, když ho neopustím,“ odpověděla jí, „jenže já to nedokážu, moc ho miluju. Snažím se mu aspoň vyhýbat, ale to také nejde.“

„Kdo ti vyhrožuje?“

„Nevím jeho jméno, ale říkal, že ho zničil Lucas,“ řekla Alice.

„Vyvrženec,“ zašeptala Lily.

„Už nežije,“ ozval se ode dveří Lucas.

„Jak to víš?“ zeptala se Lily.

„Jasper mi to řekl,“ odpověděl jí, v mých myšlenkách bylo jediné slovo, práskač.

„Proto byl tak zřízený,“ zašeptala Alice.

„Málem umřel, ten Vyvrženec ho probodnul, ale on přesto žije,“ řekl Lucas.

„Proč se z toho ale ještě nedostal?“ zeptala se Lily.

„Nemůže pořádně spát, pořád ho děsí noční můry,“ vysvětlil jí.

„Jaké noční můry?“ podivila se Alice.

„Na letišti říkal, že ve snech vidí umírat lidi, které nejvíce miluje,“ odpověděl jí.

„Jak to že jsi ho viděla odcházet?“ zeptal se Lucas.

„Jeho mentální ochrana je slabá, možná ty se na něj nedokážeš napojit, ale já vidím jeho budoucnost,“ odpověděla mu a přesunula své dotyky na mou tvář. Měl jsem nutkání sundat její ruku.

Jestli se nechceš prozradit, nedělal bych to, ozval se mi v hlavě Lucasův hlas.

Co se mi stalo? Zeptal jsem se.

Omdlel jsi, přenesl jsem tě sem, odpověděl mi.

Nemohl bys nějak Alici přesvědčit, aby odešla? Chtěl bych být sám, poprosil jsem ho.

Bohužel, ale je odhodlaná tu zůstat s tebou, dokud se neprobudíš, už jsem se o to pokoušel, řekl mi, v duchu jsem si povzdechl.

Máš dvě možnosti, buď uděláš, že ses teď probudil, promluvíš si s Alicí, a budeš to mít za sebou, nebo počkáš, až tě prozradí tvé vlastní tělo.

Ani jedna možnost se mi nelíbí, řekl jsem.

„My už půjdem,“ řekl Lucas a s Lily odešel.

Být tebou vybral bych si první možnost, řekl mi, než odešel. Zůstali jsme tam s Alicí sami, pořád se mi nechtělo s ní mluvit. Ona jen tiše seděla a hladila mě po vlasech.

„Alice, můžeš na chvilku za námi?“ ozvala se ode dveří Leah.

„Co se děje?“ zeptala se Alice.

„Volal Jasperův táta, prý jsou ve Volteřře tví rodiče s Rosalií,“ odpověděla jí. Alice si jen povzdechla, opatrně mi sundala hlavu ze svého klína a odešla. Okamžitě jsem otevřel oči a zvednul se. Motala se mi hlava, ale ustál jsem to. Vyšel jsem na balkon, věděl jsem, že budou v hale, takže jsem neměl moc možností, kam odejít.

„Nechceš se vypařit?“ ozval se za mnou pobaveně Lucas.

„Jak ses sem zas dostal?“ podíval jsem se na něj.

„Není to tak vysoko, abych sem nedoskočil,“ řekl mi, „tak chceš?“

„Nemůžu, Alice to uvidí,“ řekl jsem.

„Neuvidí, chráním tě,“ usmál se.

„Ty jsi neuvěřitelný,“ zavrtěl jsem nad ním hlavou, natáhl ke mně ruku. Chytil jsem ho za ni a on nás přemístil do stájí.

„Jak jsi věděl, že chci sem?“ zeptal jsem se.

„Koně tě vždy uklidňovali,“ pokrčil rameny, „jak je to vlastně mezi tebou a Alicí? Já vidím, že se milujete, ale jako by byla mezi vámi nějaká zeď.“

„Tak to taky je, Alice se jí snaží zbourat, ale dělá to špatně. Jako by ji bourala zespodu a na mě padal vršek,“ řekl jsem, „pokaždé, když se mě dotkne, cítím, jak to na mě padá. Ty noční můry, její a mé tajemství, prostě všechno. Proto jsem chtěl vypadnout, chtěl jsem si to v hlavě urovnat.“

„Já tě chápu, brácho, protože po mém návratu se také Lily začala chovat divně,“ přikývl, „začíná si mi vyhýbat jako tobě Alice a já jen můžu sledovat, jak ta zeď mezi námi roste.“

„Vítej v klubu,“ řekl jsem ironicky.

„Lucasi,“ ozvalo se ode dveří, otočili jsme se a uviděli rozzuřenou Lily a Alici.

„Co tady děláte?“ zeptala se Lily.

„Povídáme si,“ řekl jí Lucas stejným tónem.

„Copak nechápeš, že Jasper má odpočívat?“ zařvala na něj Lily. Lucas se vážně naštval, věděl jsem, že to moc nepomůže, ale chytil jsem ho za paži. Zastavil se a podíval na mě. Zavrtěl jsem hlavou, Lucas zůstal na místě.

„Myslela jsem, že aspoň jeden z vás má rozum,“ pokračovala Lily.

„Já už toho mám dost,“ řekl Lucas, chytil mě za rameno a přenesl do mého pokoje.

„Zabal si,“ nakázal mi, jen jsem vzal batoh, který mi ležel u nohou postele. Vzal mě za rameno a přenesl zase pryč.

Objevili jsme se v domě, který jsem neznal, byl velice starý, ale zrekonstruovaný.

„Kde to jsme?“ zeptal jsem se Lucase.

„Tady jsem se narodil,“ odpověděl mi, „zrekonstruoval jsem to tu, je to jediné místo, kde by mě Lily nehledala, protože ví, že Texas nesnáším.“

„A proč tu vlastně jsme?“

„Oba jsme potřebovali se zdejchnout,“ řekl, „musíme trochu mít odstup od našich poloviček, jinak tu zeď mezi námi nezbouráme.“

Začal jsem si prohlížet dům, v přízemí byla obrovská kuchyň spojená s obývacím pokojem. Dům měl ještě jedno patro, nahoře byly tři pokoje, Lucas mi dal jeden z nich.

„Jediný problém, na který jsem nemyslel, že bych tu měl člověka, který musí jíst,“ řekl mi, „nevzal jsem si s sebou žádné peníze.“

Vyndal jsem z kapsy mobil a sundal kryt. Měl jsem tam schovanou kreditku nejvyšší nouze.

„Nikdo o tomto účtu neví, takže nás nemůžou najít,“ řekl jsem mu a hodil mu ji.

„Dobře, pojedu nakoupit, ty se zatím zkus trochu prospat,“ přikývl.

„Nevím, jestli to dokážu,“ zakřenil jsem se na něj, přešel do koupelny a hodil mi jednu krabičku. Podíval jsem se na ni, byly to prášky na spaní.

 

*****

 

Po týdnu jsem už byl schopný se přeměnit na upíra, byl jsem tak rád, že už nejsem člověk. Měl jsem také hodně času přemýšlet o mě a Alici, která mi strašně chyběla. Urovnal jsem si to v hlavě, věděl jsem, že to bude pro nás ještě hodně těžké, než si zase k sobě najdeme cestu, ale já se své lásky nemínil vzdát. Chtěl jsem zbourat tu zeď mezi námi.

„Tak můžeme?“ ozval se Lucas vedle mě, přikývl jsem. Chytili jsme se navzájem za rameno a přenesli na první nádvoří v Sídle.

„Jak myslíš, že na nás zareagují?“ zeptal jsem se ho, když šel se mnou do mého pokoje si vybalit. Před pokojem jsem se však zastavil, ucítil jsem Alicinu vůni. Lucas na mě kývnul a odešli jsme. Automaticky jsme se rozešli do stájí, chtěl jsem vidět Bleska.

„Kdopak se nám to konečně ukázal?“ uslyšel jsem za sebou Dannyho. Otočil jsem se a podíval na něj. Byli jsme na druhém nádvoří, které bylo vidět ode mě z pokoje. S Dannym tam byla celá Princova Armáda kromě Leah a Setha. Nastalo hromadné vítání, všichni si se mnou chtěli aspoň potřást rukou a prohodit pár slov.

Vzbudili jsme takový povyk, že to přilákalo i pozornost Alice a Lily v mém pokoji. Uviděl jsem je na balkoně, na krátký okamžik jsem pohlédnul Alici do očí a pak sklopil pohled. Se všemi jsme se dostatečně přivítali a pokračovali v naší původní trase.

„Jazzi, víš, že se zhoršil problém s Vyvrženci?“ zeptal se mě Danny.

„Co se děje?“ zastavil jsem se.

„Je jich moc a ohrožují celý náš svět,“ řekl mi.

„Musíme je nějak zastavit,“ řekl jsem.

„My je dokážeme porazit, trénoval jsi nás všechny ty, který jsi toho nejsilnějšího porazil,“ řekl Danny.

„Musím to nejdřív probrat s ostatními vládci, než se nějak rozhodnu,“ řekl jsem mu.

„Chtěl bych, abys mě ještě vyzkoušel v boji,“ přiznal Danny.

„Dobře, dnes večer?“ podíval jsem se na něj.

„To je za chvíli,“ zasmál se a odešel. Zašel jsem do stájí a Blesk mě hned vesele přivítal. Hodil jsem si batoh do rohu jeho stání, zašel si pro kartáč a začal ho hřebcovat. Pořádně jsem ho vyčistil a pak si na něj vyskočil. Rozjeli jsme se na mé oblíbené místo, seskočil jsem z něj a nechal ho, aby se pásl. Sám jsem si sednul na zem a pozoroval, jak vycházejí hvězdy. Seděl jsem tam hodně dlouho, pak jsem si vzpomněl, že jsem Dannymu slíbil boj. Rychle jsem vyskočil na Bleska a uháněl na nádvoří. Seskočil jsem z Bleska a už tam na mě čekali Lucas s Dannym. Oba měli své oblíbené zbraně, Lucas navíc držel můj dvoučepelní meč.

„Prý večer,“ řekl mi Danny. Lucas mi hodil mou zbraň a postavil se do bojového postoje.

„Vy dva proti mně?“ zeptal jsem se jich. Vrhnuli se na mě, odrazil jsem jich rány a sám zaútočí. Lucas na mě šel zezadu, rozpojil jsem meč na dva a vykryl tu ránu. Bojovali jsme hodně dlouho, naše meče vydávaly hodně hlasité rány. Kolem nás se sběhli lidé a fandili nám.

Lucas mě odhodil a vyrazil mi z ruky i druhý meč. Skončil jsem na zemi, oba se na mě vrhnuli. Natáhl jsem ruce a přivolal oba meče. Přistáli mi v rukou a já je zkřížil. Odrazil jsem tím jejich útok a zvednul se. Pustil jsem se do boje s ještě větší vervou. Teď už na mě byli krátcí, brzy jsme zůstali stát a já měl meče přiložené na jejich krcích. Spustil jsem ruce a meče pomocí své moci uklidil na jejich místo.

„Bojovali jste skvěle,“ řekl jsem jim upřímně.

„Ale na tebe snad nikdy mít nebudeme,“ oponoval mi Lucas.

„Mě učili boj už od mých devíti,“ řekl jsem mu. Kolem nás se ozval potlesk, když mi zazvonil mobil. Všichni ztichli, abych mohl telefonovat.

„Ano, tati?“ zeptal jsem se.

„Jaspere, máme tu Cullenovi, kteří prosí o pomoc, někdo je napadnul,“ řekl mi.

„Ať jdou sem,“ řekl jsem mu.

„Přeneseš se sem?“ zeptal se.

„Ne, někoho pro ně pošlu,“ zavrtěl jsem hlavou a zavěsil.

„Danny, můžu mít na tebe prosbu?“ zeptal jsem se ho.

„Jistě,“ přikývnul.

„Potřebuji, aby sem přenesl Cullenovi z Volterry, někdo je napadnul a oni se chtějí schovat někam do bezpečí,“ informoval jsem ho, přikývl a přenesl se.

„Ty je chceš sem vzít, i když ti ublížili?“ podivil se Lucas.

„Ať už chci nebo ne, teď jsou také má rodina, kterou já chráním,“ odpověděl jsem mu.

„Kde budou bydlet?“ zeptala se Alison.

„Ve vile,“ řekl jsem.

„Mám to tam jít připravit?“

„Když bys byla tak hodná,“ přikývnul jsem.

„Bree,“ zavolal jsem.

„Ano, Jazzi?“ objevila se přede mnou.

„Prosím tě dojdi pro Alici a řekni jí, že sem přijde její rodina,“ požádal jsem ji. Přikývla a odešla. Během chvilky byla u mě vystrašená Alice, objala mě kolem pasu a přitiskla se ke mně.

„Co se jim stalo?“ zeptala se strachem v hlase.

„Táta říkal, že je někdo napadnul a oni požádali Volturiovi o pomoc,“ odpověděl jsem jí. V ten moment se před nás přenesl Danny se zmatenými Culleny. Armáda se pomalu začala ploužit do svých pokojů. Cullenovi vypadali velice zmučeně, ale nikdo z nich nechyběl.

„Jak jsme se sem dostali?“ zeptal se zrzek.

„Danny vás sem přenesl,“ odpověděl jsem mu.

„Kde to jsme?“ zeptal se zas pro změnu Carlisle.

„Jste u nás doma,“ řekla mu Alice.

„Takhle to nemyslel, Alice,“ řekla jí trochu naštvaně Rosalie.

„Jsme kousek od Londýna,“ přesnil jsem.

„Jazzi,“ uslyšel jsem za sebou Alison, podíval jsem se na ni a ona pokračovala: „Vila je připravena.“

„Děkuju,“ přikývl jsem, Alison přešla k Dannymu a oba v objetí odešli. Lucas mě poplácal po rameni a odešel. Zůstal jsem tam sám s Alicí a její rodinou.

„Děkujeme, že nás tu necháte, Jaspere,“ řekl mi Carlisle. Přikývnul jsem a pokynul jim, aby mě následovali. Alice byla celou dobu u mě, držela mě jednou rukou kolem pasu a nechtěla se ode mě hnout. Dovedl jsem je k vile, kterou připravila Alison.

„Ta je celá pro nás?“ zeptala se Alicina matka okouzleně.

„Ano,“ přikývl jsem.

„Je to úžasné architektonické dílo,“ pochválila to.

„To spíš řekněte Alison, která tyto vily navrhovala,“ usmál jsem se.

„A kde bydlíš ty, Alice?“ zeptal se Carlisle.

„Vidíš ty dva balkony vedle sebe?“ zeptala se Alice a ukázala na Sídlo, přikývnul.

„Tak tam,“ řekla mu.

„Proč Alice může bydlet v tak přepychovém sídle a my jen v obyčejné vile?“ zeptala se žárlivostí v hlase Rosalie.

„Jestli se ti to nelíbí, mám ještě jedno volné stání ve stáji, myslím, že koním vadit nebudeš,“ řekl jsem jí.

„Rosalie, to nemyslíš vážně,“ řekl jí ten zrzek, „Jasper si nás vzal k sobě domů a ty ještě nad tím ohrnuješ nos.“

„Nechám vás tu zabydlet, ve vile je i jídlo,“ řekl jsem jim, sundal ze sebe ruku Alice a odešel. Zašel jsem do svého pokoje a sednul si na židli.

„Jaspere?“ ozvalo se za dveřmi.

„Pojď dál, Lucasi,“ řekl jsem. Vešel a zeptal se mě: „Chtěl bych si vyjet na nějakou loveckou výpravu.“

„Slyšel jsem, že jsou ve Walesu medvědi,“ přikývl jsem. Vedle jsem uslyšel Leah, Setha a Alici, zaklepal jsem a vešel do ložnice.

„Leah, Sethe, mohu si s vámi promluvit?“ zeptal jsem se, přikývli a šli se mnou do mého pokoje.

„Chtěl bych na pár dní odjet,“ oznámil jsem jim.

„Vždyť ses sotva vrátil,“ namítnul Seth.

„Potřebuji si pořádně zalovit, ve Walesu se objevili medvědi,“ řekl jsem mu.

„Nemůžu jet s vámi?“ zeptal se vzrušeně.

„Dobře,“ povzdechl jsem si, „Leah, chtěl bych tě poprosit, jestli bys nepohlídala Alici zatím, co já budu pryč.“

„Dobře, pohlídám ji, ale ty uvolníš pouto, které máš s námi,“ řekla mi, přikývnul jsem a uvolnil pouta. Přikývla a já se na ni trochu usmál.

„V kolik vyrazíme?“ zeptal se Seth.

„Zítra ráno až se vyspíš,“ odpověděl jsem mu. Seth přikývl a oba odešli zpátky do vedlejšího pokoje.

„Proč jsi jim to říkal?“ zeptal se mě Lucas udiveně.

„Pořád jsou mými strážci,“ řekl jsem mu prostě a vyndal si notýsek, do kterého jsem si kreslil. Začal jsem kreslit, měl jsem rozkresleného Bleska v bouři. Maloval jsem to celou noc, než se mi to dostatečně líbilo. Podíval jsem se na mobil, bylo už deset, Seth by už mohl být vzhůru. Vyšel jsem z pokoje a sešel do přízemí. Batoh jsem měl na rameni.

„Zrovna jsme pro tebe chtěli jít,“ ozval se za mnou Lucas. Šli jsme do garáže a hodili si batohy do kufru. Zrovna jsme nasedali, když jsme uslyšeli, jak někdo přichází.

„Kam jedete?“ zeptala se Lily.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Archiv

Kalendář
<< říjen / 2019 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 36475
Měsíc: 299
Den: 6