Povídkový blog

 I. LOUČENÍ A ODJEZD

Alicin pohled:

Dnes byl slunečný den. Zrovna jsem pomáhala Esme přestavovat nábytek v obývacím pokoji, když kolem nás prošel Jasper. Měl na zádech batoh a šel po schodech do své studovny. O chvilku později jsme pokoj přestavěný a já šla za svou láskou do jeho studovny. Když jsem vešla tak si zrovna dával do batohu nějakou knihu.

„Jazzi, ty se někam chystáš?“ vzhlédl a něžně se na mě podíval: „Ano. Jedu se Sethem do Texasu.“ Trochu mě zarazilo, že jede na jih a ještě k tomu s vlkodlakem. Vždyť on vlkodlaky moc nemusí, i když se Sethem si docela rozumí.

„Proč se Sethem?“ pořád jsem nemohla přijít na to, proč ho bere s sebou.

„Seth se učí o Občanské válce a já jsem mu už vyprávěl svůj příběh. Když jsem se zmínil před Edwardem, že jedu do Texasu tak byl hned u mě a přemlouval mě, ať ho vezmu s sebou. Prý si chce vylepšit známky, nebo co to říkal,“ vysvětlil mi, přikývla jsem, byla jsem trochu smutná, že ho nebudu moct pozorovat, jestli je v pořádku. Má láska si toho, že jsem smutná samozřejmě všimla. Přešel ke mně a jemně mě objal.

„Budeš na sebe dávat pozor, že ano?“ zamumlala jsem mu do hrudi.

„Slibuji, že se o sebe postarám. A nemusíš se bát, jestli chceš, můžu ti někdy zavolat,“ objal mě ještě pevněji.

„Dobře. Chci, abys mi každý večer volal,“ přikývla jsem na jeho nabídku.

„Jak dlouho tam budete?“ zeptala jsem se po chvilce.

„To opravdu nevím. Uvidím, jak dlouho bude trvat vypravování a ukazování míst, kde jsem byl,“ pokrčil rameny.

„Za jak dlouho odjíždíte?“ zeptala jsem se.

„Za čtyři dny,“ přikývla jsem, už jsem se ho na nic neptala. Jen jsem se mu zavrtala do hrudi a vdechovala jeho uklidňující levandulovou vůni.

Jasperův pohled:

Dnes byl výjimečně slunečný den a to znamenalo, že nesmíme lidem na oči. Zrovna jsem šel od Setha, se kterým jsem se ještě byl domluvit ohledně naší cesty do Texasu. Seth si dal nějaké věci ke mně, aby si je nezapomněl.

Procházel jsem kolem Esme a svého anděla, když jsem ucítil na svých zádech pohled mojí lásky.

Šel jsem do své studovny, abych si zabalil ještě nějaké věci, které jsem potřeboval, abych mohl Sethovi vyprávět o válce.

Dával jsem si do batohu knihu Války v 19. Století, když dovnitř vešla má Alice.

„Jazzi, ty se někam chystáš?“ zeptala se mě svým nádherným hlasem.

„Ano. Jedu se Sethem do Texasu,“ podíval jsem se na ní něžně. Z toho co jsem z ní cítil, jsem poznal, že ji má odpověď zarazila.

„Proč se Sethem?“ asi ji přišlo divné, že s sebou beru vlkodlaka. Se Sethem si docela rozumím a on mi za tuto laskavost taky něco slíbil.

„ Seth se učí o Občanské válce a já jsem mu už vyprávěl svůj příběh. Když jsem se zmínil před Edwardem, že jedu do Texasu tak byl hned u mě a přemlouval mě, ať ho vezmu s sebou. Prý si chce vylepšit známky, nebo co to říkal,“ řekl jsem jí jen část. O naší dohodě nemusí vědět.  Ucítil jsem z ní smutek, nebyl jsem si jistý, proč je smutná ale nevím proč, proto jsem k ní přešel a jemně jí objal.

„Budeš na sebe dávat pozor, že ano?“ zašeptala.

„Slibuji, že se o sebe postarám. A nemusíš se bát, jestli chceš, můžu ti někdy zavolat,“ přikývl jsem a objal ji ještě pevněji.

 „Dobře. Chci, abys mi každý večer volal,“ přikývla.

„Jak dlouho tam budete?“ zeptala se po chvilce, která mi připadala jako věčnost.

„To opravdu nevím. Uvidím, jak dlouho bude trvat vypravování a ukazování míst, kde jsem byl,“ pokrčil jsem rameny. Nad touto „maličkostí“ jsem nepřemýšlel. Doufám, že ten návrat bude co nejdříve, protože já bez svého anděla moc dlouho nevydržím.

„Za jak dlouho odjíždíte?“ podívala se mi do očí.

„Za čtyři dny,“ přikývla a už se na nic neptala. Jen se mi zavrtala do hrudi, já zabořil obličej do jejích citrusově vonících vlasů a vdechoval její krásnou vůni.

Alicin pohled:

V jeho objetí je tak krásně a bezpečně, zvláště teď když má odjet a ani jeden nevíme na jak dlouho. Já se ani nemohu podívat do budoucnosti, jak dlouho tam bude, jelikož jede Seth, ale na druhou stranu jsem ráda, že tam s ním jede. Protože aspoň můžu vědět přibližně, co dělají.

Doufám, že se mu tam nic nestane, nepřežila bych, kdyby jo. Byla bych radši, kdybych mohla jet s ním, ale vím, že on mi to nedovolí. Nechce, aby se mi tam něco stalo. Až příliš se o mne bojí, i když ví, že se o sebe dokážu postarat sama, ale ať mu to říkám sebevíc, on to pořád dělá. Byla jsem přitisknutá k němu, jak to jen šlo, ale pořád mi to bylo málo. Proto jsem se k němu přitulila o trošinku více a začala jsem vdechovat jeho omamující vůni.

Po chvíli někdo zaklepal na dveře studovny, Jasper se na mě podíval mučednickým pohledem a vyzval toho, kdo nás vyrušil, aby vstoupil. Ten kdo nás vyrušil, byl Edward.

„Omlouvám se, že vás ruším, Jazzi, ale je tu Seth. Prý se chce domluvit ještě na něčem,“ podíval se na mou lásku Edward.

Cože? Vždyť před chvilkou spolu mluvili, pomyslela jsem si.

„Ne, nevrátil ses před chvilkou, jsi doma už osm hodin.“ Pousmál se Edward. Šokovaně pohlédla jsem na Jazze. To ten čas opravdu tolik letí. Vždyť on mi odjede už ani ne za čtyři dny.  Jasper se na mě podíval a povzdechl si. Edward mezitím odešel dolů. Jazz mě políbil na čelo a řekl: „ Musím jít za ním.“ Znovu mě políbit na čelo a šel dolů za Sethem.

Já jsem šla potom do našeho pokoje, který je hned vedle Jasperovy studovny. Přemýšlela jsem, co budu tady dělat, až tu nebude.

Možná bych mohla zajet do Biloxi, pomyslela jsem si, mohla bych třeba zjistit, co tam se mnou tehdy dělali.

Mezitím co jsem přemýšlela tak jsem začala uklízet náš pokoj, když byl už perfektně uklizený ale to bych nebyla já, kdybych tu aspoň dvakrát za den neuklízela.

Jasperův pohled:

Svírat ji v náruči bylo něco tak nádherného. Nevím, jestli to bez něj vydržím takovou dobu. Sice každý rok jezdíme v květnu na třítýdenní lov ale toto je něco jiného. Teďka jedu na jih nevím, jestli se za mnou nerozjede, kdyby náhodou viděla, že se mi něco stalo. Na jihu je to pro ni nebezpečný. Je tolik drobounká a křehká. Na jihu by se ji mohlo něco stát a já bych to nepřežil. Proto jsem tak trochu rád že jede se mnou Seth, protože mě nemůže vidět i kdyby se mi něco stalo.

Ale stejně mě bude mít pořád tak trochu pod kontrolou, protože chce, abych jí každý den zavolal, uvidím, jestli to dodržím.

Jaspere, něco jsi ji slíbil a sliby se mají dodržovat, okřikl jsem se.

Alice se ke mně trochu víc přitiskla a já ji objal pevněji. Po chvíli však někdo zaklepal na dveře mé.

Zmučeně jsem se podíval na svého andílka a vyzval rušícího, aby vstoupil. Ten kdo rušil, byl Edward, trochu jsem se podivil, že to je on. Obvykle nás totiž ruší Emmett.

„Omlouvám se, že vás ruším, Jazzi, ale je tu Seth. Prý se chce domluvit ještě na něčem,“ podíval se na mě Edward.

Cože? Vždy´t jsem od něj přišel teprve před chviličkou, pomyslel jsem si.

Edward se usmál: „ Ne, nevrátil ses před chvilkou, jsi doma už osm hodin.“ Z Alice jsem cítil malý šok, asi proto, že si taky nevnímala čas. Nemohl jsem uvěřit, že svou malou Alici opustím už ani ne za čtyři dny, Edward mezitím odešel a nechal nám zas soukromí. Povzdechl jsem si a podíval se do očí svého anděla. Políbil jsem ji na čelo a zašeptal jsem jí: „ Musím jít za ním.“  Znovu jsem jí políbil na její božskou hlavičku a šel za Sethem.

Seth na mě čekal v obývacím pokoji.

„Sethe, co ještě potřebuješ?“ zeptal jsem se ho.

„No já jen, že jsme se zapomněli domluvit, jak budeme cestovat. Jestli do Texasu pojedeme autem nebo poběžíme.“

Aha, na tohle jsem nepomyslel, do Texasu je to dálka a autem by to trvalo hodně dlouho a běžet se mi moc nechce, ale když zase poletíme letadlem tak budu ve velkém pokušení, pomyslel jsem si.

Nakonec jsem se rozhodl, že poletíme letadlem. Cesta tam trvá asi jen tři hodiny, to snad vydržím a čím dřív tam budeme tak tím dřív se dostanu zpátky ke svému andílkovi.

„Poletíme letadlem, cestu platím já.“ Řekl jsem po chvíli.

„Ale, Jazzi, to nemůžeš myslet vážně. Přece mi nebudeš platit cestu. Už tak to bude pro tebe nákladná cesta,“ začal mi oponovat.

„Ne, Sethe, prostě to platím já a hotovo, ber to jako odměnu za tu věc, co jsi mi slíbil,“ řekl jsem mu, užuž chtěl něco namítnout, ale já jsem ho umlčel zdvihem ruky. 

„Teď když mě omluvíš, chtěl bych si jít něco dobalit,“ přikývl, mávl mi na pozdrav a odešel.

Alicin pohled:

Zrovna jsem byla ve svém šatníku, když jsem slyšela, jak se otevřely a zavřely dveře mého a Japserova pokoje. Potom jsem slyšela klapnout dveře Jazzova šatníku. Jasper si jde asi ještě něco dobalit, pomyslela jsem si a začala hledat věci, které bych si mohla vzít do Biloxi.

Asi po hodině jsem měla konečně sbaleno. Kufr jsem nechala mezi dveřmi svého šatníku a šla jsem si pro mobil, abych si mohla zařídit letenku do Jacksonu, odkud asi pojedu autem do Biloxi. Tam se podívám do toho blázince, kde jsem strávila poslední roky svého lidského života. Chci vědět, co tam se mnou prováděli.

Z tohoto přemýšlení mě vytrhl příchod Jaspera, mé lásky. Nádherně se na mě usmál a všechny starosti, jako by byly rázem pryč. Náhle uviděl můj kufr mezi dveřmi mého šatníku.

„Ty se taky někam chystáš?“ podivil se.

„Ano, chystám se do Biloxi, chci zjistit o sobě ještě něco,“ přikývla jsem. Jazz se tak zvláštně na mě podívat, nevěděla jsem, jak si ten pohled mám vysvětlit, ale viděla jsem tam něco jako zápor. Pak se ale jeho pohled opět změnil na něžný.

„Kdy tam chceš odjet?“ zeptal se.

„Chci odjet stejně jako ty,“ přikývl, sedl si vedle mě na naši postel a á ho chytla za ruku. On mi ji trochu stiskl a nehodlal mě v tuto chvíli nikam pustit. Po chvilce si mou ruku prohodil do té druhé a potom mě objal kolem ramen. Trochu víc jsem se k němu přitiskla a on mě políbil do vlasů. V tu chvíli jsem chtěla, aby se čas zastavil a zůstali jsme takhle navždy, ale čas se nám neúprosně krátil a než jsme se nadáli tak byl zase bílý den. Ten čas tak rychle běží a nám do odjezdu zbývají jen tři dny.

 Náhle jsem dostala vizi, ve které se nás Emmett snaží opět při něčem nachytat. Ten si s tím opravdu nedá pokoj, pomyslela jsem si.

Jazz se na mě tázavě podíval: „Jde sem,“ řekla jsem mu a on hned pochopil, o co jde. Povzdechl si, políbil mě naposledy na čelo a šel k sobě do šatníku si vzít ještě nějaké věci na cestu. Já jsem taky odešla do svého šatníku, abych si zkontrolovala, jestli jsem si vzala všechno, co jsem chtěla. Sice to bylo zbytečné, ale nechtěla jsem, aby měl Emmett na mě nějaký keci. Zrovna jsem zašla do svého šatníku, tak jsem uslyšela, jak Em rozrazil dveře našeho pokoje a zařval: „Mám vás!“ Tomu jsem se musela usmát. On si pořád nemůže dát pokoj. Nikdy nás nemůže načapat.

„To není fér,“ zaskuhral Emmett.

„Život prostě někdy není fér, to nevíš, Emmette?“ dobíral si ho Jazz, Emmett něco zavrčel a odešel, přičemž nezapomněl naštvaně třísknout dveřmi.

„Ten už se nikdy nezmění,“ povzdechl si Jasper a usmál se na mě.

Jasperův pohled:

Šel jsem za svým andílkem do našeho pokoje, ale nikde jsem ji tam neviděl, podle vůně, kterou jsem cítil, tak byla ve svém šatníku. Proto jsem tedy šel do svého šatníku a sbalil jsem si ještě nějaké věci. Potom jsem si vzal mobil, potichnu jsem vyklouzl za našeho pokoje a zavolal jsem na letiště abych  zarezervoval dvě letenky do Austinu, odkud se Sethem pojedeme do Houstonu. Když jsem měl letenky zamluvené, tak jsem šel za Edwardem, abych ho požádal, jestli by mi nepůjčil jedno z jeho aut. Nakonec jsem od něho dostal klíčky od jeho Astona Martina. Potom jsem, šel do své studovny, kde jsem si vzal ještě nějaké knihy a ty jsem si dal do batohu. Už jsem měl skoro sbaleno. A tak jsem tedy šel za svým andílkem.

Seděla na naší posteli a byla zamyšlená. A já ji svým příchodem z jejího přemýšlení vytrhl. Usmál jsem se na ní a potom jsem si všiml, že její kufr stojí mezi dveřmi jejího šatníku.

„Ty se taky někam chystáš?“ podivil jsem se.

„Ano, chystám se do Biloxi, chci zjistit o sobě ještě něco,“ přikývla. To mě trochu zarazilo. Sice jsem ji chápal, ale vím, vím, že má bolestivou minulost a dost ji zasáhlo to, když zjistila, že pochází z blázince. Nechci, aby trpěla ještě víc. Ale nechal jsem to být.

„Kdy tam chceš odjet?“ zeptal jsem se.

„Chci odjet stejně jako ty,“ přikývl jsem a sedl jsem si vedle ní na naši postel. Alice mě chytla za ruku. Trochu jsem ji její ruku stiskl. Po chvíli jsem jí chytl druhou rukou a objal ji kolem ramen. Ona se ke mně přitiskla o něco víc a já ji políbil do jejích nádherně vonících vlasů. V tu chvíli, kdy se ke mně přitiskla, jsem si přál, aby se čas zastavil. Jenže on běžel snad rychleji než normálně a než jsme se nadáli tak byl zase bílý den. Takže už nám zbývají tři dny. Ten čas tak letí, pomyslel jsem si.

Náhle můj andílek ztuhl, měla vizi. Díval jsem se jí do jejích mrtvých očí, než se zas vrátily do normálu.

Tázavě jsem se na ní podíval. „Jde sem,“ řekla a mě bylo hned jasné, co tím myslí. Emmett se nás snaží nachytat každou chvíli.

Povzdech jsem si a políbil ji na čelo, šel jsem ještě k sobě do šatníku dobalit si poslední věci na cestu. Zrovna když jsem si dával nějaké oblečení do batohu, tak jsem uslyšel, jak se k nám do pokoje přiřítil Emmett a zařval: „Mám vás!“ tomu jsem se ušklíbnul, on nás nikdy zatím nenachytal. Ani dnes ne.

„To není fér,“ zaskuhral, když jsem vyšel ze svého šatníku.

„Život prostě někdy není fér, to nevíš, Emmette?“ dobíral jsem si ho se smíchem a pozoroval jsem, jak se to v něm vaří. Pak něco na mě zavrčel ve smyslu ať si trhu nohou nebo tak nějak a odešel, přičemž nezapomněl prásknout dveřmi. Měl jsem chuť mu ještě říct, že ty dveře mají kliku, ale Em už byl vytočený takhle dost a nechtěl jsem ho ještě více dráždit, protože posledně to dopadlo tak že jsme zničili půlku obývacího pokoje a Esme z toho moc radost neměla.

„Ten už se nikdy nezmění,“ povzdechl jsem si a usmál se na svého andílka.

Alicin pohled:

„Alice, máš už všechno sbaleno?“ zeptal se mě nečekaně Jazz.

„Mám, proč se ptáš?“ udivilo mě, že se ptal zrovna na to, jestli mám už všechny věci sbalené, většinou se na to neptal.

„Už nám zbývají jen tři dny, lásko, a já bych je chtěl strávit s tebou bez nějakého odbíhání,“ chytil mě za pas a něžně se na mě usmál. Teď mi dávalo smysl, proč se ptá, chápala jsem ho. Taky jsem s ním chtěla strávit ty poslední dny, které nám zbývají do odjezdu. Úsměv jsem mu oplatila a znovu se k němu přitulila. Jazz mě začal hladit po zádech a já si užívala tu chvíli s ním. Po nějaké době se ode mě odtáhl a já se na něho zmateně podívala. Usmál se: „ Nepůjdeme ještě na chvíli ven? Nechci, aby nás zase rušil Emmett.“ Přikývla jsem, Jazz mě vzal za ruku a vedl oknem ven. Nebyla jsem si moc jistá, proč mě vede oknem, ale myslela jsem si, že to je kvůli Emmettovi. Potom jsme se rozběhli upíří rychlostí do lesa. Já jsem běžela, jak nejrychleji jsem mohla. Jasper běžel vedle mě stejnou rychlostí jakou já.

Běželi jsme hustým lesem, který na mě působil trochu tísnivě, ale potom jsme se dostali na nějaký palouček. Z jedné strany toho paloučku byl ten hustý les, přes který jsme sem přišli, a z druhé strany byl sráz a dole byl ještě jeden palouček, který se mi už tak nelíbil. Z tohoto paloučku byl krásný výhled na daleké kopce a stromy. Ten druhý palouček byl dobře schovaný, protože z jedné strany byl sráz a z druhé pokračoval ten hustý les. Tam by se dalo dobře schovat před Emmettem, pomyslela jsem si. Jazz se mezitím posadil na jeden z kamenů, které tu byly.

 Šla jsem za ním, sedla jsem si vedle něj a chytla ho za ruku. Podíval se na mě a usmál se, pak ale pustil mou ruku, nevěděla jsem, co si mám o tom myslet, pak si mě ale vyzvedl do náručí a posadil na klín. Položila jsem si hlavu na jeho rameno, Jazz mě políbil na čelo, potom si přitáhl můj obličej ke svému a políbil mě na rty.

Jeho polibek byl něco tak nádherného, bylo v něm toho tolik. Byl smyslný, toužebný, lehce vášnivý, ale nejvíc něžný, Jazz byl vždycky takový. Vždy se mnou tak jednal, byl hrozně něžný a opatrný na mě, jako kdybych byla z nejrozbitějšího porcelánu.

Ani nevím, jak dlouho jsme se líbali, ale když jsme se od sebe odtáhli, tak už začínal západ slunce. Na ten jsme tu zůstali.

Bylo to něco nádherného, byli jsme spolu objetí a pozorovali západ slunce.

Jasperův pohled:

„Alice, máš už všechno sbaleno?“ zeptal jsem se jí, podle emocí, jsem poznal, že ji má otázka trochu zaskočila.

„Mám, proč se ptáš?“ odpověděla mi na mou otázku otázkou.

„Už nám zbývají jen tři dny, lásko, a já bych je chtěl strávit s tebou bez nějakého odbíhání,“ přešel jsem k ní a chytnul ji za pas. Alice, můj andílek, se na mě usmála a znovu se mi zavrtala do hrudi. Začal jsem ji hladit po zádech a z jejích emocí jsem mohl poznat, jak moc je šťastná. Po chvilce jsem se odtáhl. Byla zmatená z toho, že jsem přerušil tuhle krásnou chvilku.

„ Nepůjdeme ještě na chvíli ven? Nechci, aby nás zase rušil Emmett,“ usmál jsem se na ní a moje malinkatá Alice přikývla. Vzal jsem ji za ruku a společně jsme vyskočili oknem, nechtělo se mi jít okolo obývacího pokoje, protože tam je stoprocentně Emmett a on by nás hned sledoval. Potom jsme se rozběhli naší upíří rychlostí, můj andílek běžel tou nevětší rychlostí, jakou mohl a já se jí přizpůsoboval. Vedl jsem nás na jeden palouček, který jsem objevil nedávno, když jsem byl na lovu. Je to uprostřed hustého lesa poblíž Seattlu. Ten palouček je rozdělen ještě na dva menší. Jeden je z jedné strany ohraničen tím hustým lesem a z druhé strany je sráz, odkud je překrásný výhled na krajinu. Druhý palouček je pod tím srázem a také je z druhé strany ohraničen hustým lesem. Na tomto dolním paloučku je dobré místo na schování.

Byl jsem si skoro jistý, že se ten celý palouček bude mému andílkovi líbit a měl jsem pravdu, když jsme tam doběhli, tak Alice byla tím paloučkem opravdu okouzlena. Nechal jsem ji, ať se tu porozhlédne. Mezitím jsem si šel na jeden z kamenů, co tu byly.

Po chvilince si ke mně přišla sednout a chytla mě za ruku. Ač nerad tak jsem její ruku pustil, protože jsem měl v úmyslu něco jiného. Byla zmatená, když jsem pustil její ruku a tak tedy jsem si ji rychle vzal do náruče a posadil na klín. Moje Alice si položila svou hlavičku na moje rameno a já ji políbil do jejích nádherně vonících vlásků. Už mi to začínalo být trochu málo a tak jsem si přitáhl její obličej ke svému a políbil jsem jí na rty.

Její rty byly tak hebké a křehké. Z jejích emocí jsem cítil, že doslova tetelí štěstím.

Ani nevím, jak dlouho jsme se líbali, ale když jsme se od sebe odtáhli, tak začínal západ slunce. I na ten jsme zůstali. Svíral jsem ji v náručí a ona se ke mně tiskla. A přitom jsme pozorovali nádherný západ slunce.

 Alicin a Jasperův pohled:

Ty zbývající dny nám utekly jako voda, než jsme se nadáli, byl tu čas odjezdu. Naposledy jsem ji políbil na její božské rty a objal ve svém náručí. Potom jsme se oba rozdělili a každý jsme šli na svůj let. Naposledy mě objal v náručí, než jsme každý odešel do svého letadla. Zamířili jsme na své lety, já do Jacksonu a já zase do Austinu se Sethem.