Úsvit 2. kapitola
II. VZPOMÍNKY NA MINULOST
Alicin pohled:
Let byl dlouhý a nudný, nemohla jsem se dočkat, až dosedneme a já budu konečně moct začít pátrat znovu po své minulosti. Během toho, co jsme letěli jsem musela stále myslet na Jazze. Jestli ten let nebyl moc náročný na jeho sebeovládání, jestli už dorazil a podobné věci. Prostě jsem ho nemohla vyhnat z hlavy, ne že by mi to vadilo, ale čím dál jsme od sebe byli, tím víc se ve mně usazovala taková divná prázdnota, kterou prožívám, vždy když mi Jasper není na blízku. Asi po dvou hodinách letadlo konečně dosedlo na rampu. Po tom, co jsem přistála, jsem šla do půjčovny aut a vypůjčila jsem si černé Porsche Cayman. Bylo podobné mému autíčku, které mi koupil Edward loni za to, že jsem mu pohlídala Bells, když byla ještě člověk.
Jela jsem do Biloxi, chtěla jsem se nejdřív ubytovat, než začnu pátrat znovu po tom ústavu. Tentokrát jsem chtěla zjistit o tom, co se mnou v tom blázinci prováděli.
Když jsem před dvěma lety byla v tom blázinci, podívala jsem se jen do kartotéky ale ne do archivů. A to jsem hodlala teď změnit. Slyšela jsem, že si vedou přesné záznamy o tom, co přesně provádějí se svými pacienty.
Potom, co jsem se ubytovala, jsem znovu nasedla do auta a jela do toho ústavu.
Jasperův pohled:
Let byl snad nekonečný, nejen, že jsem byl stále v pokušení.
Ale také jsem musel stále myslet na svou malinkatou Alici a to mi moc nepomáhalo.
Celou cestu jsem raději nedýchal, Seth, který seděl vedle mě, asi v polovině cesty usnul, proto když jsme přistávali, tak jsem ho musel vzbudit.
Po příletu jsem nám šel sehnat do půjčovny aut nějaké auto, měl jsem štěstí, měli tam úplně stejný mercedes, jako měl Carlisle, takže jsme v pohodě mohli jet, i když svítilo slunce. Což nám celkem vyhovovalo, protože jsme jeli uprostřed poledne.
Napřed jsme zajeli do Houstonu se ubytovat a potom jsme jeli, tam kde dříve stál můj dům za lidského života.
Alicin pohled:
Jela jsem do toho blázince. Měla jsem štěstí, že byla noc, protože když jsem tam přijela, tak tam naštěstí byli asi jen dva doktoři a tři sestry. Netušila jsem vůbec, kde se může ten archiv nacházet. A proto jsem se rozhodla, že to tam znovu prozkoumám.
Potichu jsem proklouzla branou a hledala jsem, jak se dostat dovnitř. Náhle jsem uviděla otevřené okénko a bylo v přízemí. Což byla další výhoda, alespoň jsem se nemusela šplhat do nějakého patra. Okénko bylo docela malé, ale já měla štěstí, že jsem tak drobná, alespoň jednou se má výška uplatnila. Když jsem prolezla okénkem, všimla jsem si, že jsem ve sprchách. Chtěla jsem rychle vyběhnout z těch sprch do chodby, ale to nebyl dobrý nápad, protože mě můj dar varoval, že právě někdo kolem těchto sprch prochází. A tak tedy jsem chvilku počkala, potom jsem se pomocí mého daru ujistila, že je vzduch čistý.
Vyšla jsem potichu ze dveří do chodby. Něco mi říkalo, že ten archiv bude na tomto poschodí. Všechno šlo zatím až moc hladce a proto jsem radši očekávala nějaké komplikace.
Zrovna když jsem konečně objevila dveře s nápisem archiv, tak jsem za těmi dveřmi uslyšela hlasy. Byl to jeden dámský a jeden mužský.
„Pane doktore, co budeme dělat s těmi spisy z roku 1920?“ zeptal ten dámský hlas.
„Nechte je tu zatím. Neslyšela jste, co říkal ředitel. Máme přece napřed zničit jen ty z roku 1919. Pro ty z roku 1920 přijdeme za chvíli. A teď pojďte je spálit dozadu na zahradu, “ odpověděl ji ten mužský hlas. Teď ve mně pořádně hrklo. Oni se chystají zničit i můj spis.
Jasperův pohled:
Pamatuji si, že náš dům stál nedaleko Houstonu, když jsme jeli krajinou za Houstonem, tak jsem si začal všímat povědomých míst, které jsem vídal ve svém lidském životě. Pamatuji si, že jsme měli dům blízko lesa a byla to tak trochu samota, ostatní domy byly od nás asi jeden nebo dva kilometry.
Když jsme projížděli místem, kde dřív stály domy a teď tu byly jen zříceniny, tak mě píchlo u mého mrtvého srdce.
Jak asi bude vypadat můj dům po všech těch letech? Pomyslel jsem si. Vždyť už je to vlastně sto čtyřicet šest roků, co jsem byl přeměněn.
Náhle jsem uviděl starou kamennou cestu, která vedla k nám domů. Zabočil jsem na ní a jel po té cestě. Po chvilince jsem to uviděl. Uviděl jsem svůj dům po všech těch letech. Bodlo mě u srdce, když na mě dolehly ty všechny vzpomínky. Vzpomínky na mé dětství, na mou malou sestřičku Lily a také na mé milovné rodiče a mou Margaret.
Alicin pohled:
Když jsem slyšela ten rozhovor, kdybych byla člověk, tak by se u mě krve nedořezal.
Teď vím, že to byl docela dobrý nápad začít pátrat trochu dál po své minulosti zrovna teď. Protože, kdybych přišla jen o jediný den později, bylo by po mém spisu a já bych se o sobě nedozvěděla víc.
Dostala jsem vizi, byl v ní asi ten doktor a ta sestřička, co jsem slyšela za dveřmi, a vycházeli zrovna ze dveří, za kterými jsem poslouchala. Dále mi pak vize řekla, že budu mít na to, abych ukradla svůj spis a vytratila se potichu odsud, ani ne pět minut.
Po odeznění vize jsem se schovala za roh, kde jsem měla jistotu, že tudy nepůjdou. Prošli a zapomněli za sebou zavřít dveře, to byl bod pro mě, protože tam byla kulatá klika. Ne, že bych si s ní nedokázala poradit, ale ztratila bych ten drahocenný čas, který mám na získání toho spisu.
Rychle jsem zaběhla do toho archivu a začala hledat svůj spis. Naštěstí to tam měli uspořádaný podle úmrtí a tak jsem mohla v klidu hledat jen ty z roku 1920. Došla jsem k přihrádce, kde měli ty spisy z roku mého „úmrtí“ a začala jsem hledat, měla jsem štěstí, že moje příjmení začínalo na B.
Chvilinku jsem se tam hraba, až jsem našla konečně ten spis, na kterém stálo: Mary Alice Brandon.
Konečně, pomyslela jsem si, můj spis byl, ale nějak tlustý. Na to, že jsem tu byla devět let. Jak jsem si všimla, tak jiní tu byli třeba dvacet let a měli spis poloviční.
Teď jsem to, ale nehodlala řešit, protože jsem se měla odsud co nejrychleji dostat.
Pomocí svého daru jsem zjistila, že budu mít vzduch čistý na to, abych proběhla zpátky do těch sprch a pak tím okénkem zase ven.
Jasperův pohled:
Přijel jsem k tomu domu blíž, vzpomínky se mi pořád míhaly hlavou jako ne filmovém pásu. Skoro mě pohltily tak, že jsem skoro nebyl schopen myslet na nic jiného.
Jak jsme přijeli k domu blíž, všiml jsem si, že je docela v dobrém stavu, nebyl totiž ani zchátralý. Byl pevný jako před půl druhým stoletím. Strach z toho, jak to tu bude vypadat, ze mne opadnul. Byl jsem rád, že dům je v takovémto stavu, Seth znovu usnul, takže jsem si to tu mohl v klidu prohlédnout. Nechal jsem ho tedy v autě a šel se podívat dovnitř.
Bylo to tam stejně, jak jsem si pamatoval. To byl opravdu zázrak. Prošel jsem obývacím pokojem, který byl už teď zastaralý, ale pro mne to bylo něco nádherného, připomínalo mi to dobu, ve které jsem vyrůstal. Vyšel jsem po schodech nahoru a zamířil do místnosti, která byla dříve můj pokoj. Od doby, co jsem narukoval, jsem tam moc často nebyl, ale přes to.
Vešel jsem dovnitř a ucítil jsem něco u svého už dávno mrtvého srdce něco, bylo to, jako když jsem s mým andílkem, ale tohle bylo trochu menší.
Můj pokoj nebyl ani velký ani malý, pro mě byl prostě tak akorát. Dominovalo v něm velké okno, pod kterým stál dřevěný stůl, a vedle něj byla knihovna. Na druhé straně pokoje byla velká postel a vedle ní byla šatní skříň, sice jsem v pokoji neměl moc věcí, ale působil velmi útulně. Šel jsem ke svému stolu a vytáhl jsem jeden šuplík. Ležel v něm nějaký deník. Vzal jsem ho a otevřel.
Nebyl to jen tak obyčejný deník, byl to můj deník, který jsem si jako malý maloval.
Bylo tam celé moje dětství.
Alicin pohled:
Rychle jsem se proplížila zpátky do sprch a vyskočila tím malým okénkem ven. Doběhla jsem k autu a rozjela se do hotelu, kde si přečtu ten spis.
Dojela jsem tam docela rychle, protože ten ústav nebyl zas moc daleko od města. V hotelu jsem si vzala klíčky od svého pokoje a pak do něj šla. Šla jsem docela rychle do toho pokoje, protože jsem si už chtěla přečíst alespoň část toho spisu.
Lehla jsem si na postel a pomalu otevřela spis, trochu jsem se bála ho otevřít, protože už teď jsem věděla, že tam nebude nic hezkého.
Otevřela jsem ten spis a začala číst. Ze začátku to nebylo nic hrozného. Ale asi po dvou stránkách tam začaly přibývat hladovky, můj první trest, což byla ledová sprcha, která se opakovala skoro pořád. Potom se přidaly i horké sprchy a nakonec i ledové koupele, jak tomu tam říkali, ale ve skutečnosti to byla vana s ledem. Do té mě ponořovali prý po každé z vizí, kterých nebylo v tom ústavu málo. Nemohla jsem uvěřit tomu, že tohle se mnou všechno dělali. Bylo tam i různé násilí. Pokaždé když jsem měla vizi, tak mi před tím, než mě dali do té vany s ledem, dali prý pár facek, abych se z té vize probrala. Nevím, proč se ke mně tak chovali, ale patřila jsem prý k těm nejhorším případům, jaké tam vůbec byly.
Ke konci se mé tresty začaly zmenšovat a pak jsem prý jednoho dne prostě zmizela. Nevěděli, co se stalo se mnou, ale aby nevzbudili nějaké podezření, že jim tam zmizel pacient, tak mě radši prohlásili za mrtvou.
Když jsem dočetla, tak jsem si uvědomila, co jsem byla, než jsem se stala upírkou, byla jsem spodina světa. A navíc jsem si uvědomila, že si Jazze vůbec nezasloužím. Vždyť on byl major v armádě a já jen spodina tohoto světa, jen špína, absolutní nicka.
Po tomto zjištění nevím, jak se mám k Jazzovi chovat. Vždyť on ani neví, že má za ženu až takového blázna.
Jen jednou jsme probírali můj původ.
Alicin pohled: vzpomínky
Bylo to už asi šest měsíců, co jsme opustili Bells. Moc mi chyběla. Zrovna jsem přemýšlela nad tím videem, co James natočil ve Pheonixu. Zmínil se tam i o mně, že mě chtěl zabít stejně jako Bellu. Ale to mě ani tak moc nezajímalo, ale zajímalo mě to, co řekl potom. Že jsem byla úplně udivená světem okolo mě a že jsem z blázince. Tomu jsem nemohla uvěřit a ani jsem nechtěla, ale musela jsem, protože jsem potom jela najít ten ústav, kde drželi a našla jsem ho. A pak tu bylo to probuzení. Samozřejmě měl pravdu, když jsem se probrala, tak všechno pro mě bylo nové. Nepamatovala jsem si nic, co se stalo před tím, než jsem se probudila.
Náhle mě z mého přemýšlení vytrhl příchod mé lásky, lásky celé mé existence.
„Už zase na to myslíš?“ přisedl ke mně a vzal si mé ruce do svých.
„Pořád nemůžu uvěřit tomu, že pocházím z takového místa. A ještě nemůžu uvěřit, že po tom všem, co ses o mě dozvěděl, jsi mě neopustil,“ podívala jsem se mu do očí, „Jazzi, já si tě nezasloužím.“
Udiveně na mě koukal, nebyl schopen slova a ve svých nádherně zlatých očích měl šok. Chvilinku mu trvalo, než se z toho šoku probral.
„Alice, jak si vůbec můžeš tady to myslet. To spíš já tebe si nezasloužím. Vždyť se na sebe podívej. Ty jsi oproti mně anděl a já jsem vyvrženec z pekla. A kdyby měl někdo někoho opouštět, tak bys měla opustit ty mě a ne já tebe, protože já mám temnější minulost než ty,“ oponoval mi a já z toho byla v šoku. Vždyť já přece nejsem anděl a on není žádný vyvrženec z pekla. Zavrtěla jsem hlavou, abych popřela jeho slova. A pak jsem ji sklopila, už jsem se nedokázala dívat do jeho očí, ve kterých se zračila láska a něha. Tenhle pohled jsem si vůbec nezasloužila a ještě víc jsem si nezasloužila majitele toho pohledu.
Vzal můj obličej do svých dlaní a donutil mě, abych se mu podívala do očí. Jakmile jsem se mu podívala do znovu do očí. Tak jsem mu začala podléhat. A to také znamenalo, že mu také na všechno kývnu.
„Alice, mě je jedno, že jsi z ústavu pro duševně choré, nezáleží mi na tom. Já tě miluji pro to, jaká jsi. Už to nebudeme řešit, ano?“ přikývla jsem mu na to, ale věděla jsem, že tahle není debata uzavřená. Usmál se na mě, políbil mě na čelo a pak na rty.
Jasperův pohled:
Už jsme tu asi pět dní, celý den trávíme tím, že pořád někde chodíme a prohlížíme si staré budovy kasáren a další věci. V noci, když Seth spí tak jsem ve svém pokoji a pořád dokola si prohlížím svůj starý deník a vzpomínám na svou sestřičku Lilian, na rodiče a na svou snoubenku Margaret, která zemřela na zvláštní nemoc rok před tím, než jsem byl přeměněn. Pamatuji si, že byla menší postavy, dlouhé černé vlasy a rudé plné rty.
Dny probíhaly pořád stejně, ráno se Seth probudil a nasnídal se. Potom jsem mu vyprávěl nějaký příběh z vojny a odpoledne jsme šli ven a prohlíželi si nějaké staré budovy z doby mého lidského života.
A však jednou když jsme se vrátili, tak jsem ucítil pach nějakého upíra a ten pach mi byl nějak povědomý. Mířil do mého pokoje. Rychle jsem tam vyšel a uviděl jsem, že fotka se mnou a mým andílkem není na svém místě a u ní ležel vzkaz. Zvedl jsem ho a začal jsem číst.
Našel jsem tě konečně. Těš se na to, že ztratíš svou milovanou družku. Zabiji ji stejně, jako tys zabil ji mě.
Ale ne to byl Carl. Byl to jeden z upírů, kteří si tvořili novorozené k boji, a měl velmi zvláštní dar. Dokázal ovládnout novorozené a ti ho poslouchali na slovo. Když jim řekl, aby se zaměřili pouze na jednoho upíra, tak to udělali, ale znal jsem jednoho upíra, který byl proti jeho moci imunní. Měl podobný dar jako on, ale daleko rozsáhlejší. On to totiž mohl použít i jako štít proti Carlově moci a to stačilo toho dotyčného je napůl ovládnout, což znamenalo, že mu může číst myšlenky a také mu svoje předávat, ale ten dotyčný, kterého chránil, nedělal to, co mu říkal v myšlenkách. Pokud si pamatuji, tak se jmenoval Lucas. A to on mi několikrát proti Carlovi pomohl. A to on mi pomohl zničit Carlovi novorozené a jeho družku.
Ale vina za to, že Carl přišel o svou družku, padla na mě, protože by určitě nezačal podezřívat někoho ze svých vojáků.
Ale tím pádem byla v ohrožení moje malinkatá Alice, ne to nesmí být pravda. Ona nesmí být ohrožená jen kvůli mé minulosti. Carl se jí nesmí ani dotknout. Jenže, co mám dělat, pro to, aby jí neublížil? Musím se vrátit domů a dávat na ni pozor! Ale zároveň se jí musím vyhýbat. Carl mě s ní nesmí moc vidět, protože kdyby mě s ní náhodou potkal, tak by očitě využil svého daru a poštval by mě proti mému andílkovi. To se nesmí stát. Prostě budu se od ní držet dál. I když se jí to bude zdát divné, tak to prostě budu muset udělat.
Alicin a Jasperův pohled:
Proč musím mít tak černou minulost? Vždyť už se mu nemůžu podívat do očí. Proč musí jít zrovna po ní? Proč musí jít po tak nevinné bytosti jako je můj anděl? Musím ji ochránit za každou cenu, klidně ať mě to stojí život, ale ať ona žije.