Úsvit 9. kapitola
IX. VZPOMÍNKY
Alicin pohled:
Tímhle sdělením mi udělal hroznou radost, ale nebude to trochu drastické, když odejde od své rodiny?
„A Lily s Lucasem o tom vědí? Vědí o tom, že chceš jet s námi?“ zeptala jsem se Jazze.
„Ano, dozvěděli se to jako první a vlastně to tak nějak čekali,“ odpověděl mi, ale nepodíval se mi do očí.
Vykročili jsme všichni společně k jeho autu a vyrazili do jeho domu. V autě bylo opět ticho, ale byla tu cítit nervozita, ačkoli Jasper vytvořil v autě poklidnou atmosféru. Ta nervozita vyzařovala přímo z Jazze.
Dojeli jsme k němu domů a zaparkovali v garáži. Tam už na nás čekali Lily a Lucas.
„Lily, Lucasi, co vy tu? Já myslel, že půjdete na lov,“ řekl překvapeně Jasper.
„Čekáme na vás,“ odpověděl Lucas za oba. Tohle jsem nečekala, spíš bych čekala, že budou čekat na Jaspera a budou chtít jít jen s ním a ne i s námi.
„Dobře, já půjdu s vámi a myslím, že vy byste taky měli jít na lov, už máte oči černé jak noc,“ poukázal Jasper. V tomhle měl pravdu, měla jsem žízeň, ale dala se ovládat. Podíval jsem se na Edwarda a ten přikývl. Vyrazili jsme tedy, měli jsme štěstí, že tu byl les je kousek a že jsme narazili na velké stádo srnek. Všichni jsme vypili nejméně dvě srnky, takže ze stáda prakticky nezbylo ani jedno zvíře.
Potom jsme se rozběhli do domu, Jasper se pořád ale držel v blízkosti Lily a Lucase a to mě trochu bolelo, pořád se mi vyhýbal.
Jasperův pohled:
Po tomhle sdělení jsem ucítil velkou radost, hlavně z Alice, ale také jsem z ní cítil malé výčitky. Ale proč je měla? To mi nešlo na rozum.
Ale zatím jsem to neřešil. Vyrazili jsme k mému autu a rozjeli se domů. Pořád jsem se v přítomnosti Alice, Belly a Edwarda cítil trochu nervózně a tak jsem vytvořil v autě poklidnou atmosféru, aby nic na mě nebylo poznat, ale myslím si, že to Alice poznala, protože se tak divně podívala. Sice jsem ten pohled ignoroval, ale pořád tu něco bylo, jako kdyby mezi mnou a Alicí vyrostla zeď, kterou nemůžeme zbourat.
Domů jsme dojeli víceméně v tichosti. Zajel jsem do garáže a tam na nás čekali Lily s Lucasem.
„Lily, Lucasi, co vy tu? Já myslel, že půjdete na lov,“ zeptal jsem se překvapeně. Jejich přítomnost mě překvapila, vždyť měli jet na lov.
„Čekáme na vás,“ odpověděl mi Lucas. Překvapilo mě to, ale měl pravdu, už předtím než sem přišli Cullenovi, jsme si slíbili společný lov.
„Dobře, já půjdu s vámi a myslím, že vy byste taky měli jít na lov, už máte oči černé jak noc,“ poukázal jsem na jejich oči. Alice se podívala na Edwarda a ten jí přikývl. Hned na to jsme se vydali do lesa blízko našeho domu. A měli jsme štěstí, skoro hned, jak jsme vběhli do lesa, jsme narazili na srnčí stádo. Bylo velké, takže se každý mohl napít podle své libosti. To stádo bylo pro nás šest upírů tak akorát, protože z něj nezbylo ani jedno zvíře.
Potom jsme se rozběhli domů, já jsem se ale držel pořád v blízkostí Lily a Lucase a využíval zatím každé chvíle s nimi, protože až odjedu, tak je už moc často vídat nebudu.
Alicin pohled:
Zbytek těch dvou dnů jsme strávili v poklidu. Teda až na Jaspera, ten se pořád nám vyhýbal. Držel se pořád u Lily a Lucase. Ano sice jsem to chápala, ale zároveň mě mrzelo to, že se mi pořád vyhýbá. Jako kdybychom se už nikdy neměli milovat jako předtím.
Co se týče mě, tak já Jaspera miluje pořád stejně nebo možná o trochu víc než před tím, než mě opustil. Moje láska k němu po našem odloučení ještě zesílila, ale nebyla jsem si jistá u něj, protože se mi ani nepodíval do očí, nepromluvil od toho nakupování ani slovo. A to mě strašně moc mrzelo.
Dnes jsme měli odlétat zpátky domů na Aljašku. Už jsem se nemohla dočkat na zbytek své rodiny. Bella a Edward se nemohli dočkat Nessie. Jasper se tvářil neutrálně, ale bylo na něm vidět, že se mu moc nechce opustit svou rodinu. Jednou jsem slyšela rozhovor mezi ním a Lily.
Chtěla vědět, proč je zas tak mrzutý a rozčilený. Jen jsem se z toho dozvěděla, že se obává setkání se svou strou rodinou. Chápala jsem to já i Lily.
Ten rozhovor mezi nimi proběhl dnes ráno. Jasper si zrovna balil a Lily za ním přišla. Ten rozhovor jim zabral polovinu dopoledne. A potom ti dva vyšli a tvářili se, jako kdyby se nic nestalo, ale já jsem na nich viděla, že se jen přetvařují a opravdu se cítí mizerně. I přes tu ledovou masku jsem viděla jejich lítost a rozmrzelost.
Chtěla jsem už něco říct, ale v tom přišel Lucas a zas je odvedl do útrob domu. Tohle je už vážně hrozné, jednou si chci s nimi promluvit a zas mě někdo předběhne.
Sice se mi to říká těžko, ale už se těším, až budeme s Jasperem zase jednou sami.
Vím, že je to sobecký, ale já nemůžu si pomoci. To odloučení bylo pro mě strašné a už chci, aby už bylo vše, jak má být.
Ale až pak jsem si uvědomila, že už to nikdy nebude, jak to bylo předtím. Pořád tu budou Lily a Lucas, kteří mi pomalu ale jistě přirostli k srdci. Také se mi po nich bude stýskat, ale ne asi tolik jako Jasperovi.
Po chvíli sem konečně přišli, Jasper už si nesl batoh. A já až teď jsem si uvědomila, že je čas k našemu odjezdu. Teď už jsem chápala, proč Lucas chtěl, aby zas někam šli. Oni se loučili. Ale proč se nerozloučili před námi. To se tolik stydí? Ale vlastně, co je mi do toho? Mají na to právo.
Chvíli na to přišel i Edward s Bellou.
Nastal čas loučení. Lily přišla ke mně a objala mne.
„Moc ráda jsem tě poznala, Alice, doufám, že se ještě někdy uvidíme,“ pošeptala mi, když mě pouštěla, potom objala beze slova Bellu a s Edwardem si potřásla rukou. Lucas si s námi všemi potřásl rukou a my jsme nastoupili do auta a jeli na letiště.
Přijeli jsme tak akorát, let nám letěl přímo a my jsme nemuseli ani čekat. Let byl pro mě strašně dlouhý, pořád jsem se nemohla vůbec zabavit. A také jsem, pořád musela myslet na to, jak to bude vypadat, až přijedeme domů.
Podle vizí, které jsem měla, to bude velmi dojemné shledání, hlavě tedy pro Esme, protože se jí vrátí syn. Ale také podle vizí jsem viděla naší celou rodinu i s Lily a Lucasem. Takže se k nám přeci jenom připojí, ale kdy? Toť otázka.
Chtěla bych, aby to bylo, co nejdříve, protože už teď vidím, jak je Jasper smutný. A časem to bude ještě horší.
Konečně jsme doletěli. Vyšli jsme pře letiště, kde na nás už čekalo Jasperevo auto, které si sem nechal přivést. Rozjeli jsme se v tichosti domů. Cesta tam nám trvala asi půl hodiny, doma už na nás všichni čekali. Teda čekali mě, Bellu a Edwarda, Jazze nečekali. Dohodli jsme se, že to uděláme jako překvapení. Jasper sice nebyl moc nadšený, ale souhlasil, za to jsem mu byla vděčná, ale bylo vidět, že to dělá jen kvůli mně.
Cítila jsem se kvůli tomu velice špatně, to bude pořád něco dělat jen kvůli mně? Vždyť i opustil Lily a Lucas kvůli mně. Nad tím teď nebudu uvažovat, protože je třeba se přivítat s rodinou.
Hned, jak jsem na to pomyslela, vyběhla Esme a už nás pevně objímala. Hlavně Jazze.
„Jazzi, tolik jsi nám chyběl. Musíš nám toho hodně vyprávět. Jak ses měl za tu dobu? Co jsi dělal?“ už na něj chrlila otázky na něj Esme.
„Esme, prosím tě, teď přijel, nech, Jazze trochu rozkoukat,“ zasmál se Emmett. Esme se od Jaspera odtáhla, ale hned na to ho objímala Rose a potom i Emmett ho bratrsky objal.
„Vítej zpátky, brácho,“ zasmál Emmett. U Carlisla takové přijetí nebylo, jen si podali ruce a Carlisle ho u nás zase přivítal.
Hned potom jsme se odebrali do obývacího pokoje. Tedy oni se odebrali. Já a Jasper jsme šli nahoru do patra do jeho studovny.
Tohle bylo poprvé, co jsme byli sami v místnosti jen my dva. Jasper svou studovnu vůbec nepoznal. Ale vypadal, že ho to ani moc nepřekvapilo.
Otočil se na mě a vytáhl něco z batohu.
„Dlouho jsem přemýšlel, jestli ti to vůbec mám dávat, ale ty si to zasloužíš, za to, že mě pořád miluješ, i když si to vůbec nezasloužím. Akorát pořád nejsem rozhodnutý, kterou polovinu ti mám dát, takže si můžeš vybrat ty,“ přešel ke mně a nastavil ruce. V každé měl jednu polovinu rozlomeného srdce a na každé bylo jedno písmeno. Na jedné velké tiskací A a na druhé velké tiskací J.
Až teď mi došlo, že máme dnes výročí naší svatby. A já pro něj nic nemám. Opět jsem se podívala na ty přívěšky, více se mi zamlouvala polovina s J, protože tak budu mít Jaspera víc u sebe teoreticky.
„Jestli si opravdu mohu vybrat, brala bych tu polovinu s J, jestli ti to nevadí,“ Jazz se pousmál, položil tu polovinu s A na stůl a vyštrachal z batohu řetízek, na který navlékl tu polovinu srdíčka, kterou jsem si vybrala. Potom ke mně přešel a zezadu mi ho navlékl a zapnul.
„Děkuji,“ zašeptala jsem.
Jasperův pohled:
Zbývající dva dny utekly jako voda. Neustále jsem se držel v blízkosti Lily a Lucase a užíval si poslední dny s nimi.
Dnes jsme měli odletět na Aljašku, balil jsem si už do batohu jen ty nezbytné věci, když přišla Lily ke mně do pokoje.
„Přišla jsem se rozloučit jako první, vůbec se mi tě nechce pouštět, ale zas nechci, abys byl nešťastný ty, Jazzi,“ řekla mi do očí.
„Lily, víš, že já tě mám moc rád. A slibuji ti, že za vámi budu jezdit, jak jen budu moct. To ti tady slibuju, sestřičko,“ pousmál jsem se na ní a objal ji. Chvíli jsme tam ještě stáli v objetí a potom jsme se vydali dolů. Oba jsme byli trochu smutní, Alice, která stála dole, to na nás poznala a už chtěla něco říct, ale jak na zavolanou přišel Lucas a odtáhl nás zpátky do mého pokoje.
„Já bych se chtěl také rozloučit, Jazzi, a poděkovat ti, že jsi mě naučil takovému stylu života, ve kterém pořád nemusíme brát lidem života a můžeme chodit mezi ně. A že jsem mohl po dlouhé době zase okusit, jak se žije v normální rodině, za to ti moc děkuji, bratře,“ usmál se na mě a bratrsky mě objal.
„Já vám zas musím poděkovat za to, že jste mi pomohli dostat se z depresí, kterými jsem trpěl po odchodu od Alice a že jste mi pomohli zachránit Alici, Bellu a Edwarda,“ pousmál jsem se smutně na ně. Věděl jsem, že bude těžké je opustit, ale netušil jsem, že tak moc.
Potom jsem sešel dolů do obývacího pokoje, kde už čekala Alice a po chvilce přišli i Edward s Bells.
Nastal čas loučení, pomyslel jsem si. Lily mezitím už objímala Alici, a když jí pouštěla, zašeptala jí: „Moc ráda jsem tě poznala, Alice, doufám, že se ještě někdy uvidíme.“
Potom mlčky objala Bellu a s Edwardem si podala ruku. Lucas si se všemi podal ruku. Potom jsme nasedli do auta a vyjeli jsme na letiště.
Tam jsme byli celkem rychle a v letadle to samé. Let byl pro mě jako vždy nesnesitelný. Celou tu dobu jsem se musel hlídat, abych se na někoho nevrhnul, ale zvládl jsem to.
Konečně jsme přistáli, rychle jsme se rozešli halou k mému autu, které jsem si sem také nechal přepravit. Všichni už se nemohli dočkat, až budou doma. Zbytek rodiny o mně nevěděl. Edward s Bellou navrhli, že bychom mohli mě přivést jako překvapení, sice jsem byl ze začátku proti, ale pak jsem se nechal přemluvit.
Cestou jsem ještě přemýšlel, jakou polovinu toho srdce mám dát Alici. Pořád jsem se nemohl rozhodnout. Ale co, nechám to na ní, ona si určitě radši vybere sama. Dneska totiž máme výročí naší svatby, proto jsem to srdce hlavně koupil.
Všichni už na nás čekali před domem, když jsem vystoupil, ucítil jsem z nich velký šok. První se z něj probrala Esme a hned mě objala a spustila: „Jazzi, tolik jsi nám chyběl. Musíš nám toho hodně vyprávět. Jak ses měl za tu dobu? Co jsi dělal?“
Než jsem stihl odpovědět, vložil se do toho Emmett.
„Esme, prosím tě, teď přijel, nech Jazze trochu rozkoukat,“ zasmál se. Ale pak mě objala Rose a Emmett se slovy „Vítej zpátky, brácho.“
S Carlislem jsem si podal ruku a on mi řekl, že mě vítá zpátky. Potom jsem se já a Alice odebraly do mé studovny, kterou jsem vůbec nemohl poznat. Všechno to tu bylo zpřeházené. Věděl jsem, že tu Alice byla, když jsem tu já nebyl, ale nečekal jsem, že to tu tak předělá. Ale nyní jsem to nechtěl řešit. Chtěl jsem dát Alici dárek k našemu výročí. Zalovil jsem v batohu a vytáhl ty dvě poloviny srdce a každou si položil do jedné dlaně. Přešel jsem k Alici.
„Dlouho jsem přemýšlel, jestli ti to vůbec mám dávat, ale ty si to zasloužíš, za to, že mě pořád miluješ, i když si to vůbec nezasloužím. Akorát pořád nejsem rozhodnutý, kterou polovinu ti mám dát, takže si můžeš vybrat ty,“ nastavil jsem před ní dlaně a ukázal jí obě poloviny. Chvíli nad tím přemýšlela a potom pomalu řekla.
„Jestli si opravdu mohu vybrat, brala bych tu polovinu s J, jestli ti to nevadí,“ pousmál jsem se a znovu přešel k batohu, který teď ležel na stole, na který jsem položil druhou polovinu srdce, mou polovinu srdce s monogramem Alice. Vytáhl jsem z batohu řetízek a navlékl na něj ten přívěšek. Potom jsem přešel k Alici a zezadu jsem jí řetízek nandal a zapnul.
„Děkuji,“ zašeptala.
Alicin pohled:
Otočila jsem se na něj a zeptala se ho: „Je nádherný, kde jsi ho koupil?“
„V Texasu, všiml jsem si ho, když jsem přemýšlel, jestli mám jet s vámi nebo ne,“ odpověděl mi pomalu. Přikývla jsem, byla jsem ráda, že se rozhodl pro to, že pojede s námi.
„Kdy ses vlastně rozhodnul, že pojedeš s námi?“
„Rozhodnul jsem se chvíli po rozhovoru s Lily a Lucasem, byl jsem sám a měl jsem čas na přemýšlení, už jsem to bez tebe nemohl vydržet,“ přiznal velice potichu, „mnohokrát jsem měl nutkání za tebou jet,“ sklopil hlavu a nedíval se mi už do očí.
„A proč jsi to neudělal?“ zeptala jsem se smutně.
„Slíbil jsem ti přece, že už mě nikdy neuvidíš, ale, jak to dopadlo? Jsem tu s tebou, nedodržel jsem svůj slib.“
„Ty toho lituješ? Lituješ toho, že tu jsi se mnou?“ zeptala jsem se s bolestí v hlase.
Vzal můj obličej do dlaní a sehnul se ke mně, měli jsme teď obličeje ve stejné úrovni.
„Jak si tohle můžeš myslet? Alice, kdyby nebylo Lily a Lucase, tak už tu jsem dávno a žádám tě o odpuštění. Tohoto rozhodnutí nelituji. Myslíš, že kdybych litoval tohoto rozhodnutí, byl bych tu s tebou?“
„Nevím, co kdybys to dělal jen kvůli tomu, abych byla zase šťastná? To bych si nikdy neodpustila.“
„Alice, já tu jsem, protože tě miluji a chci být s tebou, ale jestli nechceš, abych tu byl, řekni a já se vrátím zpátky do Texasu,“ tímhle mi vyrazil dech, jak si může jenom myslet, že ho tu nechci.
„Jak – jak tě to může jenom napadnout? Jazzi, tohle neuděláš, že ne? Já to bez tebe…“ v tom mi skočil do řeči.
„Alice, kam bych šel? Já bez tebe nedokážu existovat. Když jsem byl od tebe, připadalo mi to jako to nevětší peklo, které jsem ve své věčnosti zažil, já už bych to bez tebe nevydržel. Nebýt Lily a Lucase, tak bych už asi byl blázen nebo něco takového. Ten žal a deprese, které jsem prožíval, to bylo něco tak strašného, že už bych to nechtěl znovu zažít. Alice, já ti slibuji, že tě už nikdy neopustím, věř mi, prosím tě,“ upřel na mě své nádherné zlaté oči.
Podléhala jsem mu a to nebylo zrovna dost dobré, když jsme řešili zrovna tak závažnou věc, jako je náš rozchod. Na očích jsem mu viděla, že to myslí opravdu upřímně a já jsem ho nechtěla znovu ztratit, tentokrát bych to už stoprocentně nepřežila. Ale něco ve mně mi říkalo, ať věřím a já jsem mu nakonec uvěřila. Pustil můj obličej a objal mě. V jeho náručí bylo tak nádherně. Nemohu uvěřit, že jsem to tak dlouho vydržela.
„Alice, vím, že mi asi teď moc nevěříš, ale tomuhle uvěřit můžeš. Já už bych tě nedokázal opustit, nikdy,“ zašeptal.
„Já ti věřím, jen je toho na mě poslední dobou moc,“ odpověděla jsem mu. Ale pravdou bylo to, že mě vykolejil nabídkou, že odejde. A jak si mohl myslet, že mu nevěřím, pak mi to došlo, bylo to mým chováním.
Cítila jsem, jak přikývl, ale nic k tomu neřekl, cítila jsem, že tomu, co jsem řekla, moc nevěří. Ta nedůvěra mezi námi mě ničí, ale co bychom měli čekat? Když se po čtyřech letech potkáme, to si máme hned na sebe vrhnout jako Emmett a Rose? To asi ne. Jsem ráda, že je tu vůbec se mnou a já mohu být v jeho náručí a dýchat jeho krásnou uklidňující vůni.
Ale pořád tu byla jedna věc, která mě zajímala. Sice jsem se k tomu nechtěla už nikdy vracet, ale zvědavost mě přemohla.
„Jazzi, jak ses tenkrát vlastně dokázal vzepřít Carlovi?“ zeptala jsem se velice tiše a pomalu, ucítila jsem, jak ztuhnul. Odtáhnul se ode mě a podíval se mi do očí, bylo na něm vidět, že o tom nechce moc mluvit, ale mě to strašně zajímalo.
„Nechce se ti o tom moc mluvit, co?“ zeptala jsem se ho potichu.
„Ano, máš pravdu, nechce se mi opravdu o tom moc mluvit, ale jestli to tedy opravdu chceš vědět, povím ti to, ale prosím tě pokus se být klidná, už teď je pro mne těžké na to vzpomínat, už tenkrát mě ničilo to, že se mne bojíš a nechci už znovu, aby ses mě bála,“ zašeptal. Přikývla jsem a čekala jeho verzi napadení Carlem.
„Budu ti to vyprávět od začátku, abys také pochopila, proč jsem se na něj vrhl bez rozmyšlení,“ přikývla jsem mu.
„Když jsem ucítil tu vůni, hned jsem poznal, o koho jde, protože ta vůně byla nezaměnitelná. Když jsem ucítil ještě jeho emoce, měl jsem chuť se na něj vrhnout hned, jenže jsem měl na paměti, jaký má dar, proto jsem tě chtěl poslat pryč. Nechtěl jsem, aby se to stalo. Jenže ty jsi neposlechla, musel jsem vymyslet něco jiného. Podvědomě jsem nějak volal Edwarda na pomoc, on už byl na cestě, ale pak Carl řekl tu větu, která mě hodně vytočila, jak víš. Na mysli jsem měl jen to, abych tě ochránil, proto jsem se na něj vrhl. Nemyslel jsem na následky a to způsobilo budoucí komplikace. Hned, jak mě ovládnul, zapomněl jsem na vše. Na to, kdo jsem a kdo jsi ty. Myslel jsem jen na to, abych udělal to, co po mě chce Carl.
Ale potom řekl větu, která se mu stala osudnou, bylo v ní obsaženo i tvé jméno a to mě probudilo. Před očima se mi začaly promítat vzpomínky a já jsem se dostal z jeho moci,“ vyprávěl mi pomalu, bylo na něm vidět, že se mu opět vrací staré vzpomínky, které by nejradši zapomněl.
Ale jakou větu Carl mohl říct, že se mu Jazz mohl vzepřít?
„Jakou větu?“ zeptala jsem se. Zavřel oči, zhluboka se nadechl a zavrtěl hlavou.
„Alice, promiň, ale já ti to neřeknu, už takhle je těžké pro mě vzpomínat a tohle je ta nejhorší vzpomínka, kterou za tu dobu, co jsme spolu, mám,“ zašeptal.
„Dobře,“ potlačila jsem svou zvědavost a sklopila hlavu.
„Děkuju,“ zašeptal a políbil mě na čelo.
V tom jsem dostala dvě vize. Jedna, ve které mě chce políbit, a druhá, ve které mě jen drží a hladí po zádech. Nerozhodnul se. Anebo to chce nechat na mě. Ale co si mám vybrat já?
Tak dlouho jsme byli bez sebe a já nemohla ani na chvíli cítit jeho rty, jak mě něžně líbají. Proto jsem se tak rozhodla.
Podívala jsem se na něj, pomalu zavřela oči a doufala, že to pochopí.
Pochopil, protože jsem za malou chvilinku ucítila jeho rty na svých.
Jasperův pohled:
Otočila se na mě a usmívala se.
„Je nádherný, kde jsi ho koupil?“ zeptala se mě.
„V Texasu, všiml jsem si ho, když jsem přemýšlel, jestli mám jet s vámi nebo ne,“ odpověděl jsem jí pomalu, tohle jsem nechtěl řešit, Alice nemusí vědět, že jsem s nimi hned nechtěl jet.
„Kdy ses vlastně rozhodnul, že pojedeš s námi?“ už to začínalo. Tak tedy dobře odpovím jí na její otázky.
„Rozhodnul jsem se chvíli po rozhovoru s Lily a Lucasem, byl jsem sám a měl jsem čas na přemýšlení, už jsem to bez tebe nemohl vydržet,“ přiznal jsem velice potichu, „mnohokrát jsem měl nutkání za tebou jet,“ sklopil jsem hlavu, abych nemusel dívat do očí plných bolesti.
„A proč jsi to neudělal?“ zeptala se smutně.
„Slíbil jsem ti přece, že už mě nikdy neuvidíš, ale, jak to dopadlo? Jsem tu s tebou, nedodržel jsem svůj slib.“
„Ty toho lituješ? Lituješ toho, že tu jsi se mnou?“ proboha! Jak si tohle může jen myslet?
Vzal jsem její obličej do dlaní a podíval se jí zpříma do očí.
„Jak si tohle můžeš myslet? Alice, kdyby nebylo Lily a Lucase, tak už tu jsem dávno a žádám tě o odpuštění. Tohoto rozhodnutí nelituji. Myslíš, že kdybych litoval tohoto rozhodnutí, byl bych tu s tebou?“
„Nevím, co kdybys to dělal jen kvůli tomu, abych byla zase šťastná? To bych si nikdy neodpustila.“
„Alice, já tu jsem, protože tě miluji a chci být s tebou, ale jestli nechceš, abych tu byl, řekni a já se vrátím zpátky do Texasu,“ touhle nabídkou jsem jí doslova vyrazil dech, kulila na mě své nádherné oči a já se pomalu připravoval na návrat do Texasu.
„Jak – jak tě to může jenom napadnout? Jazzi, tohle neuděláš, že ne? Já to bez tebe… “ skočil jsem jí do řeči, nechtěl jsem jí tímhle trápit.
„Alice, kam bych šel? Já bez tebe nedokážu existovat. Když jsem byl od tebe, připadalo mi to jako to nevětší peklo, které jsem ve své věčnosti zažil, já už bych to bez tebe nevydržel. Nebýt Lily a Lucase, tak bych už asi byl blázen nebo něco takového. Ten žal a deprese, které jsem prožíval, to bylo něco tak strašného, že už bych to nechtěl znovu zažít. Alice, já ti slibuji, že tě už nikdy neopustím, věř mi, prosím tě,“ cítil jsem, jak mi pomalu podléhá, ale bránila se.
Objal jsem jí a zabořil obličej do jejích vlasů. Tohle mi strašně chybělo. Nedokážu uvěřit, že jsem to ty dlouhé čtyři roky vydržel.
„Alice, vím, že mi asi teď moc nevěříš, ale tomuhle uvěřit můžeš. Já už bych tě nedokázal opustit, nikdy,“ zašeptal jsem.
„Já ti věřím, jen je toho na mě poslední dobou moc,“ odpověděla mi, ale nezněla vůbec přesvědčivě.
Přikývl jsem a užíval si její přítomnost, které se mi díky mé blbosti nedostávalo.
Najednou jsem z Alice ucítil zvědavost, kterou mi o chvilku později osvětlila.
„Jazzi, jak ses tenkrát vlastně dokázal vzepřít Carlovi?“ díky této otázce jsem na chvilku ztuhnul a před očima se mi opět vybavila scéna na loučce. Odtáhl jsem Alici od sebe a podíval se jí do očí.
„Nechce se ti o tom moc mluvit, co?“ to máš naprostou pravdu, pomyslel jsem si.
„Ano, máš pravdu, nechce se mi opravdu o tom moc mluvit, ale jestli to tedy opravdu chceš vědět, povím ti to, ale prosím tě pokus se být klidná, už teď je pro mne těžké na to vzpomínat, už tenkrát mě ničilo to, že se mne bojíš a nechci už znovu, aby ses mě bála,“ zašeptal jsem, přikývla mi na to a vyčkávala.
„Budu ti to vyprávět od začátku, abys také pochopila, proč jsem se na něj vrhl bez rozmyšlení.
Když jsem ucítil tu vůni, hned jsem poznal, o koho jde, protože ta vůně byla nezaměnitelná. Když jsem ucítil ještě jeho emoce, měl jsem chuť se na něj vrhnout hned, jenže jsem měl na paměti, jaký má dar, proto jsem tě chtěl poslat pryč. Nechtěl jsem, aby se to stalo. Jenže ty jsi neposlechla, musel jsem vymyslet něco jiného. Podvědomě jsem nějak volal Edwarda na pomoc, on už byl na cestě, ale pak Carl řekl tu větu, která mě hodně vytočila, jak víš. Na mysli jsem měl jen to, abych tě ochránil, proto jsem se na něj vrhl. Nemyslel jsem na následky a to způsobilo budoucí komplikace. Hned, jak mě ovládnul, zapomněl jsem na vše. Na to, kdo jsem a kdo jsi ty. Myslel jsem jen na to, abych udělal to, co po mě chce Carl.
Ale potom řekl větu, která se mu stala osudnou, bylo v ní obsaženo i tvé jméno a to mě probudilo. Před očima se mi začaly promítat vzpomínky a já jsem se dostal z jeho moci,“ vypověděl jsem jí pomalu. Doufal jsem, že jí to uspokojí, ale pletl jsem se.
„Jakou větu?“ zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl, protože se mě znovu zmocňovala ta nejhorší vzpomínka na světě.
„Alice, promiň, ale já ti to neřeknu, už takhle je těžké pro mě vzpomínat a tohle je ta nejhorší vzpomínka, kterou za tu dobu co jsme spolu, mám,“ nebyl jsem schopen mluvit nahlas, protože jsem pořád byl napůl ve vzpomínkách, na které jsem už nechtěl nikdy vzpomínat.
„Dobře,“ sklopila hlavu a já jsem jí byl nesmírně vděčný, že to nebude rozebírat, políbil jsem do vlasů a zašeptal: „Děkuju.“
Najednou jsem ucítil touhu ji políbit, ale vůbec jsem si nebyl jistý, jestli to bude chtít. Odpověď jsem dostal hned.
Podívala se na mě, v jejích očích byla touha, potom je pomalu zavřela. Tím mi naznačila, že to mohu udělat.
Sklonil jsem se k ní a políbil ji na její krásné a měkké rty.
Alicin a Jasperův pohled:
Přitiskl jsem jí k sobě ještě víc a užíval si tento okamžik. Líbal mě pořád něžněji a já jsem byla v sedmém nebi. Oba jsme si přáli, aby tato chvíle nikdy neskončila.